Únor 2012

Noční můra

29. února 2012 v 15:00 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne

Návrat do historie

Jdu dlouhou chodbou aniž mě napadá, jak jsem se tam dostala. Mám na sobě dlouhé červené šaty, i když červenou horoucně nesnáším. Mají větší výstřih a vpředu se dotýkají mých nohou. Vzadu se za mnou táhne dlouhá vlečka a satén jemně pluje po mramorové podlaze. Mé střevíčky jsou rudé a na podpatku tak vysokém, že za normálních okolností bych se už válela na zemi. Jdu sebevědomým svižným krokem, jako kdybych po téhle chodbě chodila celý život. Šaty mě v pase drtí tak, že téměř nemůžu dýchat a chlad už se mi zažírá do nahých ramen. Míjím jeden mramorový sloup za druhým a musím se pousmát tomu, jak mé rudé šaty kontrastují s bílým naleštěným mramorem, který je jakoby nedotknutelný. Chodba je dlouhá a jakoby neměla konce, přesto jsem ledově klidná a s hrdě vztyčenou hlavou kráčím dál.

Najednou jsou přede mnou. Dveře. Hnědé z masivního dřeva stejně honosné, jako vše kolem mě. Z výstřihu vytahuji klíč a odemykám. Vstupuji do velkého prostorného dvojpokoje se zlatými tapetami. Všude kolem mě je drahý nábytek. Předstupuji před obrovskou skříň a otvírám jí. Přetéká to v ní saténem, zlatem a luxusem. Něco mi říká, že všechno tohle jsem si nezasloužila úplně čestně, ale nechávám to být. Nakonec si vybírám blankytně modré šaty podobné těm, které mám zrovna na sobě. Pár zkušenými pohyby ze sebe sléknu ty rudé. Pak se natáhnu pro malý vyřezávaný zvonek a zvoním. Do pokoje vběhne malá služebná v pěkném úboru a ustrašeně kráčí ke mně. "Pomoz mi s korzetem," rozkazuji jí až mě samotnou překvapí, jaká panovačnost mi zaznívá z hlasu. "Na oběd s královským párem je to perfektní volba," říká vystrašeně služebná. Potěší mne, ale neodpovím. Prostě vím, že to není vhodné. Přemůžu chuť utéct když mi služka přitáhne korzet. Pak odběhne a já se du přečesat. Mé černé vlasy a bledé tváře a ty velké hnědé oči mě samotnou zaskočí. V zrcadle naproti mně sedí bledá krasavice. Po chvíli před zrcadlem se zvedám, opouštím pokoj a opět kráčím tou dlouhou chodbou tak klidně a sebejistě, jak nechodím ani v reálu. Na chodbě zahnu po schůdkách nahoru, kde přímo přede mnou jsou ještě velkolepější dveře, mírně pootevřené.

Náhle mě na místě přimrazí ženský hlas, starší a ostřejší než břitva. "Pořád nevěřím, že budeme obědvat s tou děvkou můj choti!" Zalapám po dechu. "Kateřino, to už nikdy nesmíte vypustit z úst! Jako váš pán vám to zakazuji jednou provždy! Anna je slušná a poctivá žena, nezaslouží si takové urážky." Při tónu toho hlasu se mi rozbuší srdce. Nenápadně nakouknu dovnitř a zahlédnu HO. Je tak překrásný můj král a je mi naprosto jasné, že ta krasavice je do něj až po uši zamilovaná. Srdce mi buší až v krku, ale dovnitř ještě nejdu. "Je ta vaše Anna tak dobrá v posteli, jako je dochvilná?", ptá se ten ženský hlas. "A dost!", rozzuří se ten muž. "Ještě jednou Annu urazíte a oficiálně vás nařknu za neplodnost!", pokračuje. Náhle mi to všechno dochází. Já jsem Anna Boleynová a momentálně se nacházím na dvoře Jindřicha VIII. To, že jsem králova milenka je veřejné tajemství a Angličané mě nesnášejí. Tečou mi slzy. Slzy vzteku na Kateřinu, slzy bezmoci za to, že nemůžu být královou ženou čestně, slzy toho, že krále miluji, ale nemám dost peněz na to, abych si ho mohla politicky zasloužit. Slzy toho, že má a králova láska je odsouzena k záhubě. Utíkám. Je mi jedno jaký hluk nadělám na chodbě, je mi jedno, že dáma u dvora chodí pomalu a klidně. Utíkám a vzlykám. Vběhnu do komnat pro dvorní dámy. Tady jsem dříve bydlela. Předtím, než mi král vyznal lásku a Kateřina mě přesunula do nejodlehlejší části zámku. Tady to všechno začalo. Teď tu bylo prázdno, ale já šla přímo k zrcadlu.

Teď už jsem v něm neviděla krasavici. Ale ženu, která je podlá a snaží se rozvrátit rodinu muže, kterého miluje. Viděla jsem zlo. Viděla jsem sebe. Na krku mě náhle začne pálit stříbrný předmět. Je to srdce, které mi dal král a já ho s oblibou nosím před Kateřinou. Táhne mě k zemi a svírá mi hrdlo tak, že skoro nemůžu dýchat. Pak vykřiknu a servu ho z krku. Z ledové krásky v zrcadle se náhle stala zlomená, nešťastná mladá dívka, jejíž postavení je stejně ubohé jako ona sama. Náhle se propadám a padám dál a dál...

Probudím se celá spocená, srde mi buší až v krku. Vedle mě klidně spí Honza. Rázně vstanu a oblékám se. "Co děláš?", ptá se mě rozespalým hlasem. "Odcházím Honzo, je konec. Nemůžu se s tebou stýkat za Mariinými zády!", odpovídám rozhodně. "Tak si běž!", odsekne mi už zase polospící. Ještě jedna věc-malinké stříbrné srdíčko mu nechávám na nočním stolku. Vím, že to byla jenom děsivá noční můra, ale otevřela mi oči. Díkybohu za zrcadlo! Odcházím z jeho bytu s hrdě vztyčenou hlavou a sebevědomím krokem... Teď už vím.

(příběh je smyšlený, pracovala jsem pouze se známými fakty)
Charlotte :)

Umění prohrát

24. února 2012 v 14:19 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne

Aneb co nás ve škole neučili...

Jestli bych měla všechno, co nás ve škole neučili, neučí a nenaučí sepsat do jednoho článku, trvalo by mi to dost dlouho a pravděpodobně by to byl jeden z nejdelších článků v historii blogů, ale já se zaměřila na problém s prohráváním. Prohra není nic příjemného, navíc rivalita je v dnešní době podněcována hlavně ve školách, přitom si naivní učitelé myslí, že jde pouze o "motivaci" nebo "povzbuzení". Bohužel se tímto chováním dopouští obrovského omylu.

Prohry patří k životu a člověk si jich chtě-nechtě musí užít dokonce spoustu. Ono s pár prohrama se člověk smíří, i když samozřejmě musíme brát v úvahu, o co se v ní jedná, ale když člověka porazí několikrát ten samý člověk, člověk, který je svou výhrou už natolik jistý a člověk, kterýsi výhry už ani neváží? Děje se potom doopravdy ještě soutěž, nebo už jde o křivdu? Je vůbec fér nechávat vyhrávat pořád jednoho člověka a jiným, třeba stejně talentovaným ale dosud neobjeveným nedát vůbec žádnou šanci??? A bere někdy někdo na tohle ohled? Jasně. Ona totiž hranice mezi motivací a rivalitou je natolik tenká, že občas už si člověk ani neuvědomí, že hranice jeho motivování a rivality už byla dávno překročená... Kdo říká, že je to "zdravá rivalita" , lže. Zdravá rivalita neexistuje. Nemůže existovat, protože soutěživost je téměř neporazitelná.

Prohra

Prohra bolí, prohra ničí,
nesmíš však brát do zaječích,
zkus se smířit, zkus bojovat,
nevěs hlavu a začni se prát!
Už neplač, naber nový dech,
jak Popelka do paláce rychle běž,
tvůj princ už čeká!
Všem ukaž že pocit prohry
v sobě už nedusíš!
Teď nová láska, nový jas,
povzbudí tě
zas a zas,
naber sílu,
do boje běž,
své nové vítězství pevně střež!

Charlotte :)

Jsi

20. února 2012 v 19:30 | Charlotte |  Básničky
Tvé oči, jako nůž,
duši probodly tak
snadno ztracená v nich
jsem.
Jsi jako požár,
co přežene se a
zanechá spoušť,
jsi ledový jako tvá kůže,
tak chladný a ničící.
Jsi lavina, která zasype,
ale nechceš z ní pryč.
Jsi nevinný a zoufalý
a přitom to nikdo nevidí!
Jsi rudá záře,
barva vášně,
proradná.
Jsi horko v mých tvářích
a led v mém žaludku.
Děsíš mě, lásko!
Bojím se, utíkám,
ale jsi za mnou kdekoli,
doháníš mě
k šílentví.
Jsi jako droga,
bez které nemůžu být,
a přitom před ní utíkám.
Jsi povodeň, co mi bere dech,
drží mě u dna a nadnáší
k nebesům.
Jsi moje spása i záhuba,
bez šance na budoucnost
už je příliš pozdě,
nezabráním tomu.
Každý pohled v očích tvých,
tak jasný a nezastřený,
jako bodnutí nožem přímo
do srdce pro mě je.
Nikdo to netuší,
nikdo to nechápe,
to jen tvé a mé
srdce proklaté,
buší, ničí a bere dech!
Před tvýma očima
utíkám, klopím zrak,
ale nemohu jim odolat...
Hořím, lapám po dechu,
je to mně samé k posměchu,
tvoje oči hladové, divoké-
přestaň mě ničit, prosím.
Vaše Charlotte Chocolate

Vločka

16. února 2012 v 21:30 | Charlotte Chocolate |  Básničky
Padá sníh,
padá v chumlech,
netuší nic, než se dotkne země.
Umírá vločka, zrazena,
opuštěna, její sestry již jsou pryč
je sama, sama na světě.
Nemůže křičet, i když by chtěla,
nikdo ji neposlouchá...
Pohlcuje ji tma,
zavírá jí oči,
je silná.
Snaží se bojovat, ale nakonec,
ji převrší.
Nechtěně, však smířená,
zavírá oči a oddává se
tmě.
Pluje si klidne po řece,
vidí své sestry,
jejich hlas,
náhle bolest obrovská,
dusí jí a ničí,
to jen někdo na světě,
uklouzl po sněhové břečce.
Inspirováno sněhem a zimou, Vaše Charlotte

Slza Pravdy

16. února 2012 v 20:43 | Charlotte |  Básničky
Z oka mi kane slza.
Je jen jedna, ale je v ní vše.
Všechna bolest, všechna křivda.
Proč to svět nevidí?
Proč nevidí, jaké bezpráví se děje?
Podívej se na mě, v očích mých se zrcadlí jen pravda,
žádná lež.
Všichni ti můžou lhát,
i má slova, můžou býti lživá,
ale mé oči, má lásko, ty jen k tobě zůstanou pravdivé!
Chceš-li odpověď pravdivou, upřímnou,
hledej ji v očích, protože ty lháti nedovedou.
Celý svět ti může lhát lásko,
celý svět té lži sám věří,
ale v očích najdeš pravdu a jenom pravdu,
i když ji nebudeš chtít slyšet.
I když radši uvěříš lži,
já lhát nedokážu.
Nezlob se, lásko,
nechci ti ubližovat!
Odpusť mi, teď říkám ano.
Než abych ti ubližovala,
klidně budu lhát a mé oči se mnou,
než abych žila s pocitem viny,
budu součástí té velké lži,
lži, co ovládá svět a mě už také.
Pro tebe, má lásko, vzdám se sebe,
své pravdy i života.
Jen mě neopouštěj!
Už věřím té lži,
má pravda je pryč,
Miluji Tě!
Tak proč mi teď nevěříš?
Já se vzdala toho všeho,
tak proč teď odcházíš?

V té jedné slze,
všechno je pohřbeno,
ty, já i pravda.
Bez tebe už na pravdě stejně nezáleží.
Teď už se klidně vzdám i života...
Teď už nemám svobodu, nemám tebe lásko,
jen ta lež co ovládá svě t je tu pořád.
Je jednodušší se jí držet.
Miluji Tě! Ale již nevěřím...

Charlotte Chocolate :)

Kdyby slunce nesvítilo...

15. února 2012 v 16:05 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne

...nebyli bychom!

Snadné, jasné, výstižné, ale...

...A přesto se sama sebe někdy ptám, jestli je to tak dobře. Ptám se, co by se stalo, kdyby Eva a Adam poslechli a nikdy se nedostali pryč z Ráje, kdyby se nerozpadlo Rakousko-Uhersko, kdyby Hitler nevraždil, kdyby komunistická strana nekradla a neničila, kdybych já nešla jako malá na operaci, kdyby moje maminka tehdy ségru potratila, kdybych neměla tak úžasnou rodinu, kdybych se neučila anglicky, kdybych nešla na gympl, kdybych přestala utíkat a podívala se ti do očí, kdybych nebojovala...

Kdyby...
Kdybys mě neopustil a já tě nenechala jít,
teď bez tebe nemusela bych žít.
Kdybych bojovala jen o trošku více,
kdyby mě neprozradily hořící líce,
kdybych se tě nevzdala tak snadno,
kdybych tenkrát věděla si radno!
Kdybych se jen tehdy nenechala polapit
a kdyby mě nesžehl požár v očích tvých,
kdybych byla připravená a věděla,
co se bude dít..
Teď ten hrozný strach o tebe nemusela bych mít.
Kdyby mi na tobě tak moc nezáleželo,
kdyby nám tolik věcí nepřekáželo,
kdyby byl náš osud býti spolu šťastní...
Kdybychom jen mohli býti spolu!
Vaše Charlotte :)
Je to jenom básnička, doufám, že se bude líbit.

První pohled.

13. února 2012 v 17:56 | Charlotte

Za jednu minutu člověk pozná, zda se mu někdo líbí, za hodinu pozná, zda by jej dokázal mít rád či milovat, za jeden den zjistí, jestli by s tou osobou dokázal strávit celý život...ale poté trvá celý život než na tu osobu zapomene.

(zdroj. citaty.net/citaty o lasce, řekl Honoré De Balzac)
Ch.

Pomoc, je tu Valentýn!

12. února 2012 v 20:05 | Charlotte Chocolate

Blíží se Valentýn-svátek zamilovaných...

Ale ne! Konečně jsem ten den přečkala, a on už je tady zase? Super, už ten den D doopravdy vidím- všude líbající se párečky, srdíčka a ta hrozná červená barva kdekoliv, kam se podíváš! Kam mám utéct? Na Měsíc?

Nebude tak zle...
Věřím, že jsem teď proti sobě popudila nejednoho zamilovaného člověka, takže na vysvětlenou dodávám, že na svátku sv. Valentýna bych ani nic moc neměla- kdybych nebyla sama. A jelikož já jsem sama, nezbývá mi nic jiného, než se před tímhle dnem obrnit trpělivostí a zahrabat nevhodné až kousavé poznámky někam pod zem.

Sv. Valentýn byl machr!
O příběhu kazatele z Říma, který i přes zákaz panovníka dále slučoval milence ve svazek manželský, který to konal ve vězení a který za to byl zabit mučednickou smrtí slyšel už asi každý. Teorií o tom, kdo to vlastně byl a jestli se to tak doopravdy dělo je spousta, ale já osobně mám tuhle nejromantičtější báchorku nejradši. Svátek sv. Valentýna se traduje hlavně v Americe, ale nyní už je rozšířen do celého světa. Nevím, jak moc se dnešní slavení Valentýna podobá slavení Valentýna po smrti slavného kněze, ale jedno vím na stodeset procent: Sv. Valentýn byl machr!

Proč červená?
Dobře, tak když se ten Valentýn tak rozrostl, budiž. Ale proč se barva lásky a vášně vyobrazuje zrovna červenou barvou, sakra? Jo, nesnáším jí, ale přitom jí obdivuju-na lidech, kterým sluší. Ale když červenou barvou křičí 8 z 10 výloh na jedné ulici v Praze? Help, nemohla by to být třeba fialová???? Proti fialový nic nemám. Dokonce znám spoustu lidí, kteří mají fialovou na prvních stupních svých oblíbených barev. Doháje, tak proč červená?

No, víš...miluju tě!
Copak může být něco hezčího než tyhle slova? Ne! S nestranným pohledem mi dochází, že většina lidí, co odsuzují Valentýn a co nechápou zamilované jenom žárlí, nebo jim je líto, že nemají nikoho, kdo by jim tahle krásná slůvka šeptal... Anebo někoho měli, ale pocit samoty je sžírá zrovna teď-na Valentýna? Na tyhle lidi by ti zamilování měli brát ohled, a svou lásku neprojevovat tak okatě ( a doopravdy vím, o čem mluvím), ale stydět se za lásku? Nikdy!




Anketa Nr. 1

12. února 2012 v 15:35 | Charlotte Chocolate |  Deník Edny Pink
Příběh o Edně Pink najdete v rubrice Deník Edny Pink.
Prosím o hlas!
Charlotte :)

21. září 2011- poslední díl!!!

12. února 2012 v 10:00 | Charlotte Chocolate |  Deník Edny Pink




21.9.

Dnes přesně v děvět hodin, jsme se s holkama (nějak se náš tým rozrostl i na Meggie a Drew) sešly před Starbuck´s kavárnou v novém nákupním centru. Vybráno jsem měla už po půl hodině a to leopardí lodičky na sedmi centimetrových jehličkách a k tomu leopardí top s odhalenými zády. K tomu jsem si koupila ještě leopardí doplňky a "neviditelnou" podprsenku a vrátila jsem se domů. V 10:45 jsem se zamkla v koupelně, vylezla jsem až v 11:30 a měla jsem velmi naspěch. K novým věcem jsem si vzala ještě černé roury a nalíčila jsem se jako Kleopatra-dlooouhé oční linky a řasenka. Joanne prohlásila, že vypadám úžasně, ale ať se představím pod mým pravým jménem- Eve. Rozhodla jsem se, že jí udělám radost a opravdu jsem se tak představila. Sestřin snoubenec má asi sedmnáctiletého bráchu, který se představil jako Michelangelo, ale po káravém pohledu od rodičů se opravil na Michaela. Mamka samozřejmě řekla, že já mám také umělecké jméno a nakonec se ukázalo, že chodí do stejné školy jako já, akorát je o ročník výš. Paráda. Měl stejnou radost, že tam musí být jako já, takže zatímco naši probírali kostely a faráře, on jen srkal Coca-Colu. Už jsem to nemohla vydržet a napsala jsem S.O.S. smsku Hannah. O půl vteřiny později poté, co jsem zmáčkla tlačítko "ODESLAT" se o patro výš rozezněl sms tón, který mi byl až moc povědomý. Najednou mi přišla esemeska: "No, ten Michael není k zahození!" a já z horního patra zaslechla záchvat smíchu. "Nanna" pomyslela jsem si. Ráno jsem nějak nechápala, proč po sobě Hannah s Nannou tak potutelně mrkají, ale nechala jsem to být- chyba. Najednou jsem na schodech zaslechla kroky. Pak už to šlo jednoduše. Nanna zakřičela "Edno a co ty tu děláš?!" a s Hannah se na mě vrhly. Díky jejich vzornému chování před mými rodiči mě milostivě pustili s holkama do kina a taťka mi dal ještě na popcorn! Užuž jsme odcházely, když mě napadlo, že Edna Pink přece neodejde jen tak, otočila jsem se a směrem k udivenému Michaelovi jsem prohodila: "Velmi ráda jsem tě poznala Mickey." S holkama jsme šly na romantickou komedii a domů jsem přišla asi kolem osmý a pořádně mě vykolejilo, když jsem Mickeyho našla sedět u sebe na válendě, jak si čte jednu z mých image knížek. Jenom jsem stála mezi dveřma a zírala na něj. Omluvil se, ale mamky prý jeli zařídit něco svatebního a tátové odešli na kulečník, takže se dohodli, že nás dva nechají doma, abychom se blíže poznali.Otočila jsem se na podpatku a přemýšlela, jestli to bude rychlejší k Hannah nebo k Nanně. Zastavil mě. Donutil mě, abych si sedla k němu na válendu a pak jsme si povídali. Povídali a povídali, až najednou bylo půl třetí ráno a tátové se s rachotem vrátili domů. Uvědomila jsem si, že už je neděle a ačkoli má zítra celá škola až od jedenácti, už byl nejvyšší čas na spaní. Odskočila jsem si do koupelny, odlíčila jsem se a převlékla jsem se do pyžama. Mickey stál v mém pokoji, jenom v tátových teplákách, v ruce držel mou starou fotku z prázdnin. "No teda Eve! Vůbec bych tě nepoznal…" Usínala jsem stočená na jeho klině na válendě s hřejivým pocitem v žaludku, zatímco on mi dal pusu do vlasů…


Tenhle školní rok bude stát za to!



20.9.

12. února 2012 v 7:30 | Charlotte |  Deník Edny Pink

20.9.

Milý deníčku, vím, že jsem ti hodně dlouho nepsala, ale nebyl čas. Dneska je sobota a já se rozhodla zůstat doma (i když mě Nanna a Kristin málem přetrhly) a v klídku se za všeho vypsat. Jsem totálně vyčerpaná. Paní profesorka Smithová (na balet) nám přidala další dvě dvouhodinovky, na kterých mě čím dál, tím víc ničí. Jednou mi řekla, že si myslela, že mám talent, ale že teď nechápe, co tady dělám, když to prý neberu vážně. Včera na tréninku jsem se vybrečela Thomasovi a on mi konečně řekl, co se dělo mezi Natalií Smithovou a Thomasem Parkerem. Nejdříve to byli nejlepší kamarádi, pak snoubenci a taneční partneři. Byli úžasně sehraní a díky tomu dostali roli v Louskáčkovi, která díky nim dostala to postrádané. Jenže pak Thomas dostal nabídku do Ruska rok na baletní konzervatoři s nejlepšími učiteli vůbec. Jenomže Natálie ne. Byla to nabídka, která se neodmítá a tak se po třech letech rozešli a on na rok odletěl do Ruska. Tam se seznámil s Isobell, díky které se pak dostal až do Evropy a byli prý velice dobře sehraní. Po dalších třech letech se Thomas vrátil zpátky do Ameriky, aby své umění předával na další generace a ačkoli se pokoušel Natálii Smithovou hledat nejen v New Yorku, nikdy už o ní neslyšel až do doby, než jsem já nastoupila na uměleckou střední školu. Teď už chápu, proč mě Smithová nesnáší.

Aby toho nebylo málo, minulý víkend přijela Joanne až z Prahy a oznámila nám, že je těhotná. Naši zuřili, ale ona byla v klidu a rozdala nám pozvánky na svatbu. Super, takže ze mě v mých necelých šestnácti bude teta. Joanne asi ukončí školu, ale táta ji přemlouvá, aby si udělala alespoň bakaláře. Joanninin snoubenec je z Washingtonu, ale jeho rodina prý žije na opačném konci města New York než my. Maminka sice byla chvíli naštvaná, pak ale začala s Joanne plánovat svatbu. Joanninin přítel má dům ve Washingtonu, takže je jasné, kde budou bydlet. Naši se po mnoha hádkách dohodli, že ještě dnes zavolejí k Givstonovým a pozvou je zítra do restaurace na oběd. Givstonovi měli z pozvání ohromnou radost, takže samozřejmě kývli a bohužel je to povinné i pro nevinné rodinné příslušníky. Super. Naštěstí jsem stihla zavolat holkám ještě před Mattovým koncertem a domluvili jsme se na zítřejším nakupování v novém obchodním centru. Nesmím jim přece udělat ostudu, takže táta mi o padesát babek zvýšil kapesné. Vlastně potřebuju jenom tričko a boty, zbytek půjde do společného fondu party (parta se skládá z: Hannah, Nanny, Kristin, Tracy, Luka, Matta, Robbieho a Susanne s Vanessou, které se k nám připojili teprve nedávno a samozřejmě z mé maličkosti), ze kterého si pak všichni necháme udělat stejné tetování. Hannah už našla salon, já jsem vymyslela, CO si necháme vytetovat a Luke kam. Bude to slovo Victory Viktoria a má nás to motivovat k maturitě. Peněz už máme celkem dost, takže tak do dvou měsíců mám na zátylku novou kérku.

7.9.

11. února 2012 v 23:45 | Ch. |  Deník Edny Pink

7.9.

Deníčku,

stále ještě nevěřím, že jsem to udělala! Včera po tréninku jsem si to dokonale promyslela, došla si ke kadeřnici a nechala jsem si kompletně změnit účes! Moje hnědé vlasy- přiznávám, že z nich moc nezbylo, jsou teď vpředu delší a vzadu na ježka a to celý v nejkřiklavějším odstínu růžový, jakou jsem kdy viděla. Když mě mamka ráno viděla, upustila hrnek s kávou a byla pořádně v šoku. Táta se jenom smál a smál. Večer jsem stihla ještě novou profilovku na facebook a dneska ráno už tam bylo tolik "lajků"! Do školy jsem dneska musela dřív, za prvé proto, aby si mě všimlo co nejvíc lidí, za druhé proto, že se nám změnil na dnešek rozvrh a my měli první dvě hodiny balet a za třetí, protože mám před školou sraz s Hann, Nannou, Tracy, Mattem, Robbiem, Lukem a Kristin. Kristin je vysoká, ale neuvěřitelně mrštná baletka, kterou jsem jednou porazila. Je moc fajn a dost si navzájem rozumíme. Na ulici mě zastavil jeden kluk. Mohlo by mu být takových dvacet a pochválil mi účes! Když se mě v rychlosti ptal, jak se jmenuju, odpověděla jsem, že Edna Pink a on se hrozně rozesmál. Pak řekl, že si mě najde a byl pryč. Nechápu, proč jsem mu neřekla, že se jmenuju Eve Kinpová, ale už na to jméno skoro neslyším. Dokonce i naši už rezignovali a říkají mi Edno, protože na Eve už jsem prostě hluchá. Lidi byli fakt překvapený, ale všichni se schodli, že to mi chybělo. Kristin řekla, že už tomu chybí jedině kérka a byla bych hotová umělkyně! Balet byl dřina. Je nás tam dvanáct z I. ročníku a na tu obrovskou tělocvičnu máme spoustu místa. Každá jsme měla předvést úryvek ze sestavy, kterou dobře známe. Rozhodla jsem se pro mojí poslední sestavu, tu, se kterou jsem dělala přijímačky a tu, se kterou jsem vyhrála první místo v celém New Yorku. Jako bonus zrovna na ní měla i hudbu, tak jsem se nechala unést a naplno se vžila do hudby a prostě tančila. Zastavila mě až paní profesorky, když stopla hudbu. Podívala se na mě a pak se zeptala, jestli mě náhodou neučí Thomas Parker. Najednou mi došlo, koho mi připomínala ta baletka z fotografie z Louskáčka. Ta baletka totiž byla moje paní profesorka. No, páni…

Ještě pořád 7.9.

Přestávka mezi obědem a moderním tancem

To jsem zase já, člověk by netušil, co dokáže udělat jedna křiklavě růžová hlava v budově s osmi sty lidmi. Asi-no šíleně moc lidí se mě dneska ptalo na můj facebook, moje jméno atd. Balet byl fakt dřina.Učila nás přesnosti tzn. "holubičky", musí mít pravý úhel my musíme mít výraz apod… Já jsem samozřejmě dělala pořád něco špatně, takže nejvíc křičela na mě. Zajímalo by mě, jak moc velkou roli v tom hraje Thomas, a usoudila jsem, že velmi velkou. Zbytek dne probíhal v kolotoči seznamování s mými (kupodivu) obdivovateli a spoooustou učení. Zjistila jsem, že většinu věcí z biologie už mám dávno umět a na základce nás to prostě zapomněli naučit. Takže mi k tréninkům, závodům, kámošům, rodičům, domácím povinnostem aj. přibyla ještě práce navíc. Po biologii byla matika, angličtina a španělština, oběd, moderní tance a hodina výtvarného umění. Po škole mám ještě trénink u Thomase, takže domů se dostanu asi kolem sedmý.

6. září 2011

11. února 2012 v 21:00 | Charlotte Chocolate |  Deník Edny Pink

6.9.

Milý deníčku,

Dnes ráno nás probudil řev motorovky už v půl devátý! Takže s holkama máme pod očima tmavě fialový kruhy. Táta nám udělal pravou britskou snídani do postele, aby u nás holky po tom motorovým zážitku chtěly ještě někdy spát. Po vydatný snídani jsme si s holkama udělaly domácí úkol z němčiny- pan profesor Stoner je asi jediný, kdo dává úkoly během prvního školního týdne! Potom mi holky pomohly založit můj účet na facebooku, normálně bych s tím nesouhlasila, jenomže tohle je jediný spojení se spolužákama a s mými příbuznými v Anglii. V půj jedný už jsme čekaly na Tracy před nákupním centrem Hollow, kde je i kosmetický studio. Zatímco já jsem odhodlaně vstoupila do dezinfekcí nasáklého prostoru, Hann, Nanna a Tracy se pohodlně usadily na lavičce před studiem a popíjely ovocné koktejly.

"Ahoj, ty musíš být Edna Pink co?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a tam stála neuvěřitelně zmalovaná asi tak sedmnáctiletá holky s několika dírkami v obočí. "Jo to jsem já." Odpověděla jsem. "Fajn, sice jsem si tě představovala růžovější, ale to nic," řekla "já jsem Haley, pojď prosím za mnou." Dovedla mě k velkému černému křeslu a gestem mi naznačila, abych se posadila. "Tak Ednie, kam a kolik?" "Cože?" Zeptala jsem se. "No, kam ty dírky chceš a kolik jich má být?" Podívala jsem se na ní a divila se, že jí to není jasný, pak mi došlo, že můžu mít dírku vlastně kdekoli. "Tři do pravého a jednu do levého, prosím." Kývla, natáhla si bílé rukavice a pravé ucho mi potřela nějakou vodičkou. Pak se ke mně sklonila a zašeptala: "Nezapomeň, že pro krásu se musí trpět!" A pak to začalo. První dírka nebyla tak hrozná, asi jako když se píchnete o jehlu, druhá už byla horší a třetí už jsem vyjekla. Najednou se přede mnou objevil podnos s hroznou spoustou náušnic. Na svítivě oranžovém papírku stálo: "Neváhej a Vybírej" a pod tím menším písmem: "Gatulujeme, máš to za sebou!" Byly tam snad všechny možné druhy ve všech barvách. Moc dlouho jsem neváhala, prostě jsem ukázala na jedny křiklavě růžové. Najednou mě to samé píchlo do levého ucha. "Auu!" zaječela jsem, protože to bylo nečekané. "Táák a je to!" řekla Haley a usmála se na mě. Celá omráčená jsem se vypotácela ze studia a holky mi soucitně udělaly místo na lavičce. "Tak za kolik to bylo?" ptala se Nanna. "Dvanáct babek a nemalý nervy." Odpověděla jsem. "Náušnice jsou do čtyř kusů zdarma." "A kdo ti to dělal?" ptala se Hann."Mně nějaká Samantha a bylo to děsný, hrozně to bolelo!" řekla Tracy. Holky mi koupily jablečno-pomerančový koktejl a rozloučily jsme se. Musela jsem ještě za Thomasem Parkerem na hodinu baletu. Jako vždy v trikotu, s drdolem a s piškotka přes rameno jsem v kabátě sprintovala do baletního studia na konce Kennedy´s Street (ještě, že bydlím tak bízko!) Thomas měl ještě soukromou hodinu s jednou světovou vítězkou, tak jsem si sedla u něj v kanceláři a pozorovala fotky ze závodů i z divadla. Thomas hrál i v Louskáčkovi. Když jsem teď pozorovala jeho partnerku, zdála se mi povědomá, ale nemohla jsem jí zařadit.

Dvouhodinovka se mi pořádně protáhla. Thomas trval na tom, že se musím důkladně protáhnout a pak zatímco já trénovala otočky, on uvažoval, jakou sestavu se naučím na newyorský přebor a pak dále, pokud postoupím na evropské mezinárodní baletní závody. Loni jsem se umístila druhá, ale bylo to o fous. Když jsem mu řekla o možnosti chodit do Step Up Balley Dance Studio, byl úplně nadšenej a řekl, že musím udělat všechno proto, abych to místo získala. Nakonec jsme se dohodli na sólu z Labutího jezera, které můžu použít na přebor i na talentovky do Balley Studia. Pak jsem si zkoušela ještě nějaký loňský sestavy, no a pak už byl čas jít domů. Upřímně, dnes jsem sama doma a nějak se mi do toho nechce.

5.9.

11. února 2012 v 20:12 | Charlotte Chocolate |  Deník Edny Pink

5.9.

Milý deníčku,

Konečně sobota! Zbytek týdne uplynul jako ve velké rozmáchlé šmouze, kdy jsem téměř nestíhala spát a jíst. Učení i umělecké hodiny nám začínají až příští týden, stejně by mě zajímalo, jak to zvládnu. Včera jsme byli na vystoupení lidí z umělecké konzervatoře, jako ukázka našich budoucích možností. Nejvíce mě nadchla inscenace Labutího jezera, ta baletka byla úžasná, ty zvedačky, ta přesnost… V pátek taky dorazil ten "balíček" od Joanne. Když jsem si pro něj doběhla na poštu, málem jsem ho nedopravila domů, jak byl obrovský. Joanne mi poslala několik knih "Jak změnit svou image", spoustu šminek a pár párů stříbrných náušnic. Okamžitě jsem jí poslala děkovný e-mail, ačkoli jsem netušila, kam to všechno dám. Dneska jsem si zašla do kosmetického studia a na neděli se objednala na dírky do uší. Večer jdeme s Hannah, Nannou a Lukem na koncert Matta a jeho skupiny. Hannah s Nannou ke mně přišly hodinu a půl předem, abychom se připravily. Ve čtvrtek jsem si koupila nový flitrovaný a jasně růžový tílko a Nanna mi půjčila růžové roury. Hannah se obarvila na její původní hnědou barvu a nechala si udělat piercing v jazyku. Nanna pochází z Itálie, má pod zadek dlouhé černé vlnité vlasy, na které si dneska nechala udělat fialový melír. K Vánocům by si chtěla nechat udělat tetování spolu s Mattem, jejím přítelem už ze základky, hraje na klavír a má překrásný soprán. Hannah je přes muzikály a moderní tance. Zatímco Hannah se oblékla jako vždycky- černé tričko, džínová sukně, pruhované podkolenky a kotníkové platformy, Nanna sáhla po stříbrné a díky její snědé pleti celá zářila. Udělaly jsme si jahodový milkshake a poslouchaly jsme MJ a Madonnu. Krátce po půl devátý jsme vyrazily do klubu na sedmé avenue, kde jsme se měly setkat s Lukem a jeho bráchou Robbiem, který je v předposledním ročníku, hraje na bicí a tančí latinu. Klub se jmenuje Shining. Koncert byl parádní a Mattovi to dneska fakt vyšlo. V klubu bylo úplně narváno. Jelikož nám ještě není osmnáct, nepili jsme žádný alkohol, ale ne že by mi to vadilo. Po koncertě jsme ještě zašli na pizzu k Jazzovi, který má pizzerii kousek od školy a říká se, že je nejlepší v celým New Yorku. Domů jsme dorazili kolem jedenáctý, takže naši byli docela překvapení, protože o víkendech mám večerku až v půl jedný. Holkám jsem rozložila matrace, které si vydupala Joanne, aby její kamarádky mohly kde spát po jejich mejdanech. Koukaly jsme na MTV, jedly popcorn a zmrzlinu a pořádně jsme se nasmály. Hannah s Nannou už spí, měla bych následovat jejich příkladu. Dobrou noc!



Člověk

11. února 2012 v 15:35 | Charlotte Chocolate


Human Nature

I'm the ocean, I'm the sea, there is a world inside of me.

(strengergetdrunk.blog.cz)
Charlotte

Štěstí

9. února 2012 v 15:11 | Charlotte

Protože...

...Štěstí nespočívá na kráse, ani na bohatství, ale v harmonii dvou srdcí, která patří k sobě.

zdroj. www.wikicitáty.cz/štěstí, řekl Fráňa Šrámek)

Definice lásky01

8. února 2012 v 18:06 | Charlotte

Láska je jako slza. Začíná v oku a končí v srdci.

(autor: neznámý, zdroj.citaty.pelmel.info)

Láska.

6. února 2012 v 21:00 | Charlotte Chocolate

Láska je plamen, který zahřívá, vášeň je požár který ničí. Pravá láska je ta, která zůstává stále, ať jí dáváme všechno, nebo jí všechno odpíráme. Umírá dívka, život má na vlásku, odneste léky, umírá na lásku...

(zdroj. kimii13.blog.cz/citáty)


Až umře poslední naděje...

6. února 2012 v 18:18 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne

...nastane Tma jako v pytli

Až umře poslední naděje, až zanikne poslední paprsek slunce až vymizí z lidských srdcí láska, smích a přátelství a lidské duše se promění v pouhé pochodující lidské roboty plné nenávisti a zloby, pak nastane tma jako v pytli.
Těžko říct, jestli je tma jako v pytli opravdu taková, pro zkoušku jsem se nechala na 5 minut do jednoho zavřít a musím říct, že opravdu záleží na kvalitě pytle, ale pokud opravdu nastane něco podobnému tmě jako v pytli, bude to dle mého názoru velmi špatný.. Vždycky nadávám, že už tam je tma jak v prdeli (můj název pro tmu jako v pytli, protože kdoví, jaká je tma v prdeli), ale ve skutečnosti tam uvnitř moc dobře vím, že až přijde opravdová tma jako v pytli, bude to zlý.
Ve středověku by tmou jako v pytli asi nazvali 100 letou válku, nebo období moru. V minulém století byla tma jako v pytli téměř pořád-nejdříve 1. světová válka, potom ještě horší 2. světová válka a aby toho nebylo málo, přidalo se ještě 50-ti leté období totalitního režimu v naší republice. Upřímně, lidé narození v průběhu 20. století si museli říkat, že tma jako v pytli je pořád.
V dnešní době je tma jako v pytli na několika místech.. Začnu asi Afrikou, kde hlavně v oblasti pásma Sahel je vyhubující hladomor, dále pak jsou mladé dívky vdávány za staré muže a počet znásilněných je přímo alarmující (to samé platí pro Arábii) a takto bych mohla pokračovat ještě dlouho.. V Japonsku jsou přírodní katastrofy, Řecko je zadlužený až po uši a u nás je to zase jeden zkorumpovaný politik vedle druhýho..Takže ono je to s tou tmou složitý a konkrétě říct a přímo identifikovat, co už tma jako v pytli je a co ne, není až tak jednoduchý.
Na závěr už snad jenom, že nad naší planetou se stále ve větší konsentraci vznáší oblak stmívání, který s postupem času přeroste v jeden dusivý baldachýn tmy. Tmy tak černé, že už nebude vidět světlo. A my lidé bychom s tím co nejdřívě měli začít něco dělat, protože pak už bude pozdě. Protože: Až umře poslední naděje, nastane tma jako v pytli.



Vaše Charlotte :)


Nesni...

6. února 2012 v 9:00 | Charlotte Chocolate

"Nesni svůj život, ale žij svůj sen!"

(zdroj. www.google.com/dreams)