Noční můra

29. února 2012 v 15:00 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne

Návrat do historie

Jdu dlouhou chodbou aniž mě napadá, jak jsem se tam dostala. Mám na sobě dlouhé červené šaty, i když červenou horoucně nesnáším. Mají větší výstřih a vpředu se dotýkají mých nohou. Vzadu se za mnou táhne dlouhá vlečka a satén jemně pluje po mramorové podlaze. Mé střevíčky jsou rudé a na podpatku tak vysokém, že za normálních okolností bych se už válela na zemi. Jdu sebevědomým svižným krokem, jako kdybych po téhle chodbě chodila celý život. Šaty mě v pase drtí tak, že téměř nemůžu dýchat a chlad už se mi zažírá do nahých ramen. Míjím jeden mramorový sloup za druhým a musím se pousmát tomu, jak mé rudé šaty kontrastují s bílým naleštěným mramorem, který je jakoby nedotknutelný. Chodba je dlouhá a jakoby neměla konce, přesto jsem ledově klidná a s hrdě vztyčenou hlavou kráčím dál.

Najednou jsou přede mnou. Dveře. Hnědé z masivního dřeva stejně honosné, jako vše kolem mě. Z výstřihu vytahuji klíč a odemykám. Vstupuji do velkého prostorného dvojpokoje se zlatými tapetami. Všude kolem mě je drahý nábytek. Předstupuji před obrovskou skříň a otvírám jí. Přetéká to v ní saténem, zlatem a luxusem. Něco mi říká, že všechno tohle jsem si nezasloužila úplně čestně, ale nechávám to být. Nakonec si vybírám blankytně modré šaty podobné těm, které mám zrovna na sobě. Pár zkušenými pohyby ze sebe sléknu ty rudé. Pak se natáhnu pro malý vyřezávaný zvonek a zvoním. Do pokoje vběhne malá služebná v pěkném úboru a ustrašeně kráčí ke mně. "Pomoz mi s korzetem," rozkazuji jí až mě samotnou překvapí, jaká panovačnost mi zaznívá z hlasu. "Na oběd s královským párem je to perfektní volba," říká vystrašeně služebná. Potěší mne, ale neodpovím. Prostě vím, že to není vhodné. Přemůžu chuť utéct když mi služka přitáhne korzet. Pak odběhne a já se du přečesat. Mé černé vlasy a bledé tváře a ty velké hnědé oči mě samotnou zaskočí. V zrcadle naproti mně sedí bledá krasavice. Po chvíli před zrcadlem se zvedám, opouštím pokoj a opět kráčím tou dlouhou chodbou tak klidně a sebejistě, jak nechodím ani v reálu. Na chodbě zahnu po schůdkách nahoru, kde přímo přede mnou jsou ještě velkolepější dveře, mírně pootevřené.

Náhle mě na místě přimrazí ženský hlas, starší a ostřejší než břitva. "Pořád nevěřím, že budeme obědvat s tou děvkou můj choti!" Zalapám po dechu. "Kateřino, to už nikdy nesmíte vypustit z úst! Jako váš pán vám to zakazuji jednou provždy! Anna je slušná a poctivá žena, nezaslouží si takové urážky." Při tónu toho hlasu se mi rozbuší srdce. Nenápadně nakouknu dovnitř a zahlédnu HO. Je tak překrásný můj král a je mi naprosto jasné, že ta krasavice je do něj až po uši zamilovaná. Srdce mi buší až v krku, ale dovnitř ještě nejdu. "Je ta vaše Anna tak dobrá v posteli, jako je dochvilná?", ptá se ten ženský hlas. "A dost!", rozzuří se ten muž. "Ještě jednou Annu urazíte a oficiálně vás nařknu za neplodnost!", pokračuje. Náhle mi to všechno dochází. Já jsem Anna Boleynová a momentálně se nacházím na dvoře Jindřicha VIII. To, že jsem králova milenka je veřejné tajemství a Angličané mě nesnášejí. Tečou mi slzy. Slzy vzteku na Kateřinu, slzy bezmoci za to, že nemůžu být královou ženou čestně, slzy toho, že krále miluji, ale nemám dost peněz na to, abych si ho mohla politicky zasloužit. Slzy toho, že má a králova láska je odsouzena k záhubě. Utíkám. Je mi jedno jaký hluk nadělám na chodbě, je mi jedno, že dáma u dvora chodí pomalu a klidně. Utíkám a vzlykám. Vběhnu do komnat pro dvorní dámy. Tady jsem dříve bydlela. Předtím, než mi král vyznal lásku a Kateřina mě přesunula do nejodlehlejší části zámku. Tady to všechno začalo. Teď tu bylo prázdno, ale já šla přímo k zrcadlu.

Teď už jsem v něm neviděla krasavici. Ale ženu, která je podlá a snaží se rozvrátit rodinu muže, kterého miluje. Viděla jsem zlo. Viděla jsem sebe. Na krku mě náhle začne pálit stříbrný předmět. Je to srdce, které mi dal král a já ho s oblibou nosím před Kateřinou. Táhne mě k zemi a svírá mi hrdlo tak, že skoro nemůžu dýchat. Pak vykřiknu a servu ho z krku. Z ledové krásky v zrcadle se náhle stala zlomená, nešťastná mladá dívka, jejíž postavení je stejně ubohé jako ona sama. Náhle se propadám a padám dál a dál...

Probudím se celá spocená, srde mi buší až v krku. Vedle mě klidně spí Honza. Rázně vstanu a oblékám se. "Co děláš?", ptá se mě rozespalým hlasem. "Odcházím Honzo, je konec. Nemůžu se s tebou stýkat za Mariinými zády!", odpovídám rozhodně. "Tak si běž!", odsekne mi už zase polospící. Ještě jedna věc-malinké stříbrné srdíčko mu nechávám na nočním stolku. Vím, že to byla jenom děsivá noční můra, ale otevřela mi oči. Díkybohu za zrcadlo! Odcházím z jeho bytu s hrdě vztyčenou hlavou a sebevědomím krokem... Teď už vím.

(příběh je smyšlený, pracovala jsem pouze se známými fakty)
Charlotte :)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 motyliekridla motyliekridla | E-mail | Web | 29. února 2012 v 16:32 | Reagovat

To bol super príbeh ,alebo skôr sen

2 charlottechocolate charlottechocolate | Web | 1. března 2012 v 19:46 | Reagovat

Děkuju moc, vlastně jsem zpracovala své noční můry s příběhem Anny Boleynové do jednoho souvislého příběhu :) Jsem ráda, že se líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama