Březen 2012

Já, Čokoládová

31. března 2012 v 15:00 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
je nejčastěji používané slovo. Neplatí to pro každého, záleží na tom, v kom se skrývá větší sobec. Každý člověk je jiný, každý je svým způsobem originál. Každý buď žije svůj život naplno s odvahou, nebo ho promrhá v mračnách strachu. Je těžké říct, že někomu byla milejší televize a láhev vína, než učebnice a hon na kvalitní vzdělání, protože ta možnost BÝT vzdělaný není určena každému, takže když dotyčný neměl možnost jít za vzděláním, není divu, že se spokojil s televizí a alkoholem. A i když zatím nemám tolik zkušeností, se stoprocentní jistotou můžu říct, že já měla vždy možnost se dál rozvíjet. Poslední dobou jsem cítila, že vše, v čem jsem se rozhodla být dobrá a úspěšná, už mi jde a jelikož nepatřím k lidem, co mají rádi tuny volného času a flákání navrch, moje čokoládová závislost a množství mých literárních děl v šuplíku bezpečně schovaných za bariérami dýhového stolu, jsem si založila blog.
Ze začátku to bylo těžký, protože jsem nevěděla, jak moc upřímná smím být. Nakonec jsem se rozhodla bát prostě svá. Píšu o tom, ják já vidím svět kolem sebe, píšu o tom, jaký pocit to ve mně vyvolává. V povídkách píšu o lidech, kteří prožívají zážitky, mají jiné možnosti nebo žijí jinak než já. Prostřednoctvím svých povídek se vtěluji do jejich života, protože alespoň na tu krátkou dobu, co píšu, můžu být hrdinou a cítit to samé, co on.
Už brzy to budou tři měsíce, co mám blog a já myslím, že se pořád zlepšuji. Do každého příběhu, básně, povídky, reportáže a článku jsem se naučila dávat tu správnou část svého JÁ.
Neříkám, že se vám moje články a názory musí líbit, protože dobře vím, že každý to vnímá jinak. Jediné, co chci je, abyste četli moje články s potěšením nebo alespoň s neutrálním názorem, ať už jste na mém blogu náhodou, kvůli inspiraci nebo za účelem hledat chyby. Přijmu kritiku, neurazím se a budu se snažit s tím něco udělat, protože taková už prostě jsem. Vím, že kdybych se snažila sebevíc, nikdy se nezavděčím všem a to ani nechci, protože tvořím hlavně pro své potěšení. Troufám si říct, že to mi nikdo brát nebude. A troufám si říct ještě jednu věc předtím, než skončím: Nemusím se vám líbit, protože mně se nemusí líbit to vaše JÁ.

Charlotte :)

Wonderland!

24. března 2012 v 20:15 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Nejdřív pár slov o Zemi jako takové: To, že jí ničíme a ona zaniká je jasné. Mluví se o tom, píše se o tom, natáčí se o tom. Ale kolik procent lidí něco dělá? Ekologů a ochránců přírody je spousta, podnikají se demonstrace a protesty. Ale kolik lidí, co sedí doma u televize a cpe se chipsy nebo si jezdí v autech na naftu to zajímá??? Asi budeme muset umírat, aby někomu došlo, že se něco děje a začal s tím něco dělat!
A teď k Zemi mýma očima (k Zemi očima mladé holky, která poznává svět a "na hubu" spadla jenom párkrát):
Země je pozoruhodná koule. Je na ní tolik míst, který bych chtěla vidět, ale nikdy neuvidím. Dá se na ní dělat tolik věcí, ale některé nikdy dělat nebudu. Sama si říkám "Nikdy neříkej nikdy", ale k čemu? Je to stejné, jako kdybych si říkala, že jednou se na mě nikdo nebude dívat skrz prsty. Jo, jsem jiná, jinak se oblíkám, jinak mluvím, jinak myslím. To ale neznamená, že na mě oprávněně můžete zírat jako na zvířátko v Zoo! Ty doby, co jsem se cítila jako černá ovce jsou pryč. Vy všichni jste stejní, všichni si o mně myslíte, že jsem blázen, outsider. Ale víte co? Až já jednou vydám knihu a někam to dotáhnu, dojde vám, že já nejsem černá ovce, ale bílá vrána. A až vám tohle dojde? Pak se možná začnete odlišovat od ostatních a já se vám budu jenom tiše smát, protože já už jsem "poznáním" prošla. A vy ne. Moje Země, ačkoli žijeme na jedné planetě je jiná než vaše. Mám jiné názory, mám jiný pohled na svět. Jsem jiná. Přesto mám ve svém světě plno přátel, kteří vědí, jaké to je. Ukazujte si na mě, že jsem cvok, že patřím do blázince! Musím se vám smát. Já jsem pouhá umělkyně, co se nebojí jít proti davu. Nebojím se jediná nosit černou, i když v módě je bílá, nebojím se nahlas říci svůj názor, i když je opoziční. A neměním svůj názor. Pevně stojím za tím, v co věřím a co si myslím, že je správné a -omluvte mě- musím se zase smát, když vidím, jak sebou necháte manipulovat a měníte názory podle toho, koho zrovna posloucháte. Já nevyhledávám vás, normální lidi, kterých je na světě plno. Hledám ty, kteří jsou podivíni, ale jsou na to pyšní. My podivíni to totiž někam dotáhneme! Naše Země je jiná než ta vaše. Ale jsou nás stovky, tisíce a nepotřebujeme vás, normály, kteří odsoudí úplně všechno. Nám stačíme my sami, protože světy podivínů jsou úchvatné, jako říše divů a ty nám k životu stačí.
Je mi jedno, co si o mně kdo myslí, dokonce je mi jedno, co o mně kdo říká. Nikdy jsem se za svůj svět nestyděla, nikdy jsem se nestyděla ani za to, že zřejmě žiju na jiný Zemi, než ostatní. Já bych totiž nikdy nechtěla být taková, jako oni.
Na závěr přidávám citaci z filmu Alenka v říši divů, která mě inspiruje, když je mi nejhůř.

"Už je to tak, jsi cvaklá. Uplná potrhlice. Ale řeknu ti ještě něco: to ti nejlepší jsou!"

Tak co, máš svoucnost či ne?


Charlotte :)

4. Kapitola- Jméno

22. března 2012 v 11:40 | Charlotte Chocolate
Když jsem se narodila, dali mi naši jméno Žofie. Nikdy se mi nelíbilo, nesedělo mi. Ve škole jsem vždycky byla "pochcaná Žofka", doma jedině Žofie. Když mě pak mamka v páté třídě přebarvila nějakým svinstvem na blond, stejně jako byla ona sama i Eliška, byla jsem pochcaná Žofka a ještě blondýna. Ale alespoň jsem zapadala do rodiny! Máma mě takhle barvila až do čtrnácti, ale pak jsem řekla STOP. S Pavlem jsem si pak nechala říkat Val, to byla přezdívka a nakonec z toho vznikla Valerie. Pavel se mnou oběhal všechny potřebné úřady a jednoho krásného dne, skončila slečna Žofie Jarmila Nováková pod zemí na Pavlově zahrádce, kde taky měla už navždycky zůstat. Nová Valerie Nováková, budoucí Tlapková vyplula na povrch. To jméno ke mně patřilo, splynulo se mnou v jednu.
Chvíli po mém odchodu z domova, se mě naši pokoušeli najít, ale Pavla neznali a o žádné Žofii nikdo nikde neslyšel. Tak jsem našim napsala dopis, že jsem v pořádku a šťastná jako nikdy a podepsala jsem se Valerie. Ten den jsem zůstala poslouchat pod okny, táta hrozě zuřil.
A oni po mně teď chtějí, abych se zpátky přejmenovala na Žofii! Nikdy. To jméno nesnáším. Nepatří ke mně. Všichni, co za něco stojí mě znají jako Valerii Tlapkovou, Pavlovu budoucí ženu. Jméno Žofie Jarmila Nováková, se mi hodilo jen jednou. Když nás s Pavlem poprvé zatkli za šíření poplachu, řekla jsem jim své "minulé" jméno a Pavel byl jako můj bratr- Novák. Policistům jsem dala adresu rodičů a oni jim zřejmě poslali nějaký dopis o to, jak nehorázně se jejich děti Žofie Jarmila a Pavel chovají k naší Československé socialistické republice. Cha.
Své jméno nedám. Naši údajně slíbili stbákům, že na mě dohlídnou, abych začala žít, jako kdyby Pavel neexistoval. Jenomže se trochu spletli. Já budu čekat. A jednou se Pavel vrátí! A potom budeme spolu vylepovat letáčky a házet komoušům do schránek chleby se sádlem.
Ty hajzlové mi vzali všechno. Pavla, jeho věci, moje a jeho věci a moje věci, který nějak nebezpečně patřili k němu. Vzali mi náš byt, naše knihy, naše dopisy, chtěli mi vzít i můj prstýnek, ale na poslední chvíli jsem řekla, že je po babičce. Moje jméno je jediná věc, která mi společně s prstýnkem dává vědět, že Pavel opravdu byl, protože jinak bych o tom začala pochybovat. Nic na světě mi nevezma Valerii. Svobodnou a jistou Valerii, která se nenechá spoutat nikým a ničím. A už vůbec ne nějakým režimem.
S láskou, Val

Víra

21. března 2012 v 10:05 | Charlotte Chocolate
Každý v něco věří. Ať je to Zoubková Víla, upíři, jednorožci nebo kamínek pro štěstí, kdaždý má to "něco", čemu věří, že mu pomůže. Já mám Boha.
Trvalo mi dlouho než jsem uvěřila, ale čím déle věřím, tím více VÍM.
S Bohem zvládám zkoušky, trápení, starosti a tragédie mnohem lépe, než kdy dřív. Věřím totiž, že Bůh to tak chtěl a mělo se to stát. Všechno na světě má svůj význam, dokonce i odpadek v popelnici.
Jednou jsem si říkala, proč já. Proč se to všechno děje mně, proč můj život od začátu až do současnosti vypadá, jako by byl plný negativ a věcí, co mě akorát trápí. Od doby, co jsem uvěřila se na to dívám jinak- Teď to možná není ideální nebo je mi dkonce špatně, ale jednou přijde doba, kdy i já budu šťastná na stodeset procent a i já budu říkat: teď je mi dobře.
Od doby co jsem začala tomuhle věřit, stalo se více věcí. Vážím si každého dne, vážím si toho, že jsem při tolika věcech ať už dobrých nebo zlých mohle být, že jsem je mohla vidět a slyšet. Vážím si toho a najednou jsem zjistila, že jsem šťastná tady a teď, i když nemám vše, co bych si přála mít. Jsem šťastná, protože vím, že se druhý den už nemusím probudit, jsem šťastná, že mi Bůh dal tolik věcí, ale jsem šťastná i za to, co mi vzal, protože kdyby to neudělal, nebyla bych teď tam, kde jsem.
Moje víra mi toho dala moc. Objevila jsem krásu života, krásu skromnosti a došlo mi, že člověk skromný a štědrý se zdravým srdcem, čistou mysí a pevnou vírou je vlastně ten nejšťastnější na světě, protože má vše v podobě Boha.

Dlouho mi tvalo přijít až sem, ale teď sem šťastná i když jsou na obloze mraky. Protože o to větší radost pak mám ze sluníčka.

Dnes končím, Charlotte :)

3. Kapitola- Vyhaslá

20. března 2012 v 10:00 | Charlotte Chocolate
Milý deníčku,
pár dní jsem teď vynechala. Ani nevím proč. Nějak jsem měla pocit, že kdybych všechno, co prožívám znovu popisovala, asi bych to nevydržela. Už je to deset dní, co Pavla zabásli. Chodím jako tělo bez duše. Naši mi vyběhávají možnost začít znovu studovat na gymplu. Pořád doma slyším jenom "kolik nás stojíš času", "tatínek se tak snaží","běda ti, jestli to nedoženeš".. Tak jsem odtamtud vypadla.
Za poslední peníze, co mi zbyly jsem si koupila krabičku cigaret. Pavel by si za poslední peníze koupil to samý, musela jsem se tom smát. Seděla jsem na obrubníku před barákem a vychutnávala si tu extázi, kterou mi cigareta přinášela. Moje oblíbené batikované tílko na mně nějak plandalo. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy jedla. V noci ležím v posteli, koukám do zdi a poslouchám tátu, jak chrápe v ložnici. Nad ironií mého života se mi chce brečet. Navíc mě teď naši srazili na kolena. Chtějí, abych si zpátky vzala svoje jméno. Ne!
Pokračování příště))
Charlotte

2. Kapitola- Pár švestek a zlatá klec

19. března 2012 v 10:00 | Charlotte Chocolate
Původně jsem myslela, že se vyspím na lavičce v parku. Nakonec přišla moje mladší sestra Eliška a vyřídila mi (velmi srdečný) vzkaz od rodičů. Zněl takhle: Pokud nemáš kde spát a nehodláš se nechat v příštích čtyřiadvaceti hodinách zavřít k tomu chuligánovi, usteleme ti na gauči.
Došla jsem si do "vězeňské zastavárny" pro svoje bedny s povolenýma knížkama a oblečení. Pavlovy věci už byli dávno spálený. Ani mě to nepřekvapilo. Udou dělat, jakoby nikdy neexistoval, a pak ho uklidí někam do zapadákova, aby se nemohl znovu hlásit. Nemá cenu mu psát dopisy, protože oni je stopí. Nemá cenu snažit se s ním spojit, protože oni mě zadrží. Jediné, co můžu udělat je čekat, že se jednou vrátí. A nebo taky ne. Kdoví. V tomhle nechutném nesvobodném světě stejně člověk netuší, co přijde zítra...
Doma to vypadalo stejně, jako když jsem tam před necelýma dvěma lety byla naposledy. Z obýváku hrála televize, z kuchyně se linula hudba Michala Davida a byla cítit koprovka. Naši vědí, že koprovku nesnáším. Tiše pozdravím, ale ani se neobtěžuju počkat na odpověď. Eliška zmizí v pokoji a já jdu do obýváku, kde mi táta z křesla podává papír "Pravidla u Nováků" a suše mi popřeje "pěkný" návrat domů. Potom se se slovy "pokud budeš respektovat pravidla, vrátíme ti tvůj pokoj" obrácí zpátky k televizi. Já si jdu sednout k Elišce na podlahu, abych si pročetla můj osobní řád.

1) Musíš dostudovat a jít na vysokou
2) večerka ve všední dny je do 10:30, o víkendech do 12:00
3) nejhorší akceptovaná známka: 3 (dobře)
4) Budeš pomáhat s domácností a věnovat se Elišce
5) Nebudeš domů vodit pochybná individua (typu toho chuligána, který je teď v base)
6) budeš se chovat slušně!

Ano! Co více si přát? Ale asi bych měla být ráda, že mě tady vůbec nechají vyspat. S Pavlem jsem se seznámila ve čtrnácti, když mi začal ukazovat svobodný život. Pak mi naši zakázali se s ním vídat. Znovu jsme se potkali na oslavě mých patnáctin- přetahovala jsem večerku už o několik hodin, kamarádi mě nechali samotnou někde na kraji města a odjeli na další dikotéku a já seděla na obrubníku a kouřila svou poslední cigaretu. Jelo kolem mě hodně aut, ale jen jedno zastavilo. Vystoupil z něj Pavel, ale tehdy jsem ho nepoznala. Vzal mě do náruče, odnesl do auta a nechal mě vyspat u sebe v posteli, zatímco on spal na zemi. Že je to Pavel jsem zjistila až další den ráno. Týden nato jsem se už stěhovala k němu domů. Máma mě tehdy vyprovodila se slovy "nemusíš se vracet" a já do toho bytu opravdu nevkročila až do teď. S Pavlem jsme byli šťastní.
"Ehjm, jak dlouho bude sedět?" přerušila moje dumání Eliška. "Od zítřka jeden rok," odpověděla jsem jí. "Je mi to líto," řekla Eliška a objala mě. "Chybělas mi tu a našim taky. Oni nejsou zlí, jenom mají strach, že tě zavřou," pokoušela se obhájit moje rodiče. "Ale El! Tomu sama nevěříš! Nikdy mě neměli rádi, vždycky jim vadilo, že jsem se zajímala o to, co se děje a nespokojila se s obyčejnou odpovědí. A nenávidí mě od doby, co jsem byla v televizi jako "jedna z tváří protisocialistického gangu" nemá cenu mě přesvědčovat o něčem, co je naprosto očividné."
Sedím v pokoji na zemi, Eliška odešla na večeři. Je koprovka, takže já jíst nebudu. Otupělost nahradila vzteklá bezmoc a bolest. Sedím tu u Elišky v pokoji, oddělená od člověka, který mi rozumí, kterého miluji, po tvářích mi zase tečou slzy, tiché a pálivé. Křičela bych, ale bolest mi bere dech. Bodá mě v útrobách a ničí mě.
Možná, že kdybych byla ve vězení, bylo by to lepší. Tady nemám nic a ještě jsem zavřená ve zlaté kleci...
Ach Pavle! Prosím, drž se! Tenhle deník si budu psát, dokud se zase neuvidíme, a pak ti ho dám přečíst. Takhle budeš celý rok se mnou! S láskou, Tvá Valerie

Prstýnek

18. března 2012 v 17:00 | Charlotte Chocolate |  Povídky
"Čekala jsem všechno, ale tohle ne. Jak ho to jenom napadlo?" nadávám v duchu, zatímco jdu po Národní třídě směrem od Slávie. S Matějem spolu chodíme už přes dva roky a jsme šťastní. Byli jsme šťastní. Jenomže on to dneska pokazil. Byli jsme přátelé, byli jsme tým snů. Zamilovali jsme se do sebe při doučování, Matěj byl můj kamarád, Matěj byl můj přítel, Matěj byl moje druhý já. Ztřeštěný a hodný. A teď to pokazil. Doučovala jsem ho dějepis a pro lepší motivaci jsme si vždycky dávali sraz ve Slávii, kde jsme se učili navzájem. Proto ta dnešní schůzka vypadala úplně stejně jako ty předchozí. Očekávala jsem legraci, ale tohle? To je prostě moc! Já si den předem povídám s kamarádkama o tom, jak je úžasnej, jak je to mezi náma pohodový, jak to nikam nehrotí a netlačí na mě, jak jsme dobří kamarádi a parťáci, aby mi potom udělal tohle???
Asi bych se měla zklidnit. Určitě to nemyslel zle. Tak proč si doháje kleknul a dal mi ten prstýnek? Proč mi říkal ty věci o "napořád", "v dobrém i zlém" a "ty a já"? Já ho brala jako přítele. Jako kamaráda. Jako podporu. Nikomu jsem nikdy nedůvěřovala víc. A on udělá tohle! Zase se musím uklidnit, protože mi doutnají tváře. Mám chuť něco nakopnout. Je mi dvacet let, ani nevím co pořádně se životem a on si mě chce vzít! Ach jo! Dobrá, možná jsem nemusela říkat "nikdy" a ten útěk asi taky nebyl nejlepší nápad. Mám Matěje přeci ráda, jenže tohle bylo tak podpás, tak nečekaný.
Nevím, co bude zítra, natož za pár měsíců. Ale já chci být svobodná. Já chci dýchat a mít jenom ty povinnosti, který mám mít jako dvacetiletá holka, která nezná svět. Nedivím se, že mi nezavolá. Nedivím se, že mi esemsekou nepošle žádný vtip. Ale ani on by se neměl divit, až zjistí, že jsem odjela na měsíc do Paříže.
A proto jsem se neměla divit ani já, když jsem po příjezdu našla ve schránce hozený prstýnek se vzkazem: "Jsem v Brně, už na mě nečekej. Miloval jsem tě. Matěj".
Teď už ale bylo pozdě, abych svůj útěk vzala zpátky. Přišla jsem o nejcennějšího člověka, kterýho jsem kdy měla. Ale alespoň jsem svobodná.

K čemu je láska?

17. března 2012 v 17:00 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne

K čemu je láska?

Snad k tomu aby ničila,

to, co sama stvořila.

Snad k tomu aby do mysli,

vkládala nečisté úmysly.

K čemu pravda?

K čemu lež?

Vždyť jediné,

na čem záleží je,

jak moc mě miluješ!

Proč hráti hry matoucí,

když plamen jasný, horoucí

v srdci máš?

Tak ptám se znovu,

zas a zas,

k čemu je láska,

k čemu ten jas,

k čemu hry na něco co není,

k čemu pak nastává proces odpouštění?

O odpuštění teďka by stál,

ten,

co hru na pravdu proti sobě hrál.



Charlotte :)

1. Kapitola- Otupělá

16. března 2012 v 19:25 | Charlotte Chocolate
Seděla jsem před soudní síní, i když proces už dávno skončil. Seděla jsem tam, vlasy jsem měla přilepené na obličeji a v očích mě pálila rozteklá mascara. Už se stmívalo a soudní řízení skončilo v jednu. V jednu hodinu mě odtrhli od člověka, kterého miluji nade vše. Jediného člověka, kterého jsem kdy doopravdy zajímala. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Pavel byl tak smířený, tak sebejistě si nechal spoutat ruce... Nebolí to. Necítím nic, jen otupělost, jen prázdnotu. Začíná mi být zima. Měla bych jít domů. Jenomže já nemám domov. Pavlův byt byl dnes ráno zapečetěn a naše věci vyklizeny.
Je mi šestnáct, mám podmínku a nemám kam jít. Mám nějakou budoucnost?
Pokračování příště... Ch.

Apple

16. března 2012 v 18:35 | Charlotte Chocolate
Legendární firma Apple, další věc, která je pro mě velmi důležitá. Svůj I pod jsem dostala za přijímačky ve druhé třídě a teď bez něj nedám ani ránu. Můj I pod chodí všude se mnou, můj I pod je kamarád, můj I pod je záchrana před nudou. Můj tatínek je Iťák a na tyhle Apple věcičky mě přivedl on. Původně chtěl, abych poznala kvalitu a naučila se jí vážit. Já si vypěstovala lásku smíšenou se závislostí. Na Applu si vážím originality a kvality. Cena je sice vysoká, ale myslím si, že v dnešní době kopií a sposty jiných dalších značek je to právě fajn, protože si je může dovolit jenom člověk, který si ho zaslouží a který tím neplýtvá. Ale bohužel v dnešní době kdy mají I pad malé děti, které na něm od rána do večera "paří" nějaké hlouposti a člověk, který by za I pad na studie dal kdovíco si ho nemůže dovolit? To není spravedlivé. Ale život není spravedlivý.

Slovo úvodem

16. března 2012 v 7:50 | Charlotte Chocolate
Příběh "Čekání na Nekonečno" je příběh o lásce šestnáctileté Valerie Novákové a Pavla Tlapky. Odehrává se v době socialismu v České republice a je zasazen do období 1987-1989. Pavel je vysokoškolák, ale komunismus se mu nelíbí, a tak pomáhá s roznášením letáčků, přepisováním zakázaného apod... Za tuto činnost ho zavřou na jeden rok do vězení, zatímco Valerie, jeho dívka na něj čeká. Ve svém deníku Valerie popisuje strasti a šikanu, kterou si musí po Pavlově zavření prožít. Má vůbec čekání na někoho po takovou dobu cenu? A má cenu život bez někoho takového? Zapomene Valerie na Pavla nebo je trpělivost přivede do svobodné země? Nechte se překvapit!
Jednotlivé kapitoly budu přidávat postupně a uvidím, jak se budou líbit.
Díky Charlotte :))

Odsouzena k lásce

15. března 2012 v 20:30 | Charlotte Chocolate |  Povídky

Tuhle povídku jsem sice nenapsala, ale byla jsem hlavní inspirací pro její vytvoření. Takže mám tu čest zde uvést povídku napsanou na mou počest.
Autorka: Bíbí :-)

Stála jsem v soudní síni, na sobě jsem měla rudé šaty, i když rudou barvu bytostně nesnáším, korzet
mě v pase škrtil a téměř jsem nemohla dýchat. Do místnosti vešel soudce v černém taláru a s bílou
parukou. Za ním důstojně kráčeli dva soudní přísedící, žalobce a advokát obžalovaného. Když
se všichni posadili tak začal soudní proces. "Jmenujete se Charlotte Chocolate, narozena 20. 10. 1998
v Praze, jako nejstarší dcera manželů Chocolateových?" Přikývla jsem a uvědomila si, že sedím na lavici
obžalovaného. "Nastoupila jste tedy na podzim roku 2010 na Gymnázium Alžběty Pechové
v Praze?" Opět jsem mohla jen přikývnout. Bezmocně jsem se rozhlédla
po soudní síni, ta byla celá rudá a lidé, kteří se tam seskupili, byli též oděni do ruda. Přišlo mi, že tváře
těch lidí odněkud znám. Pomalu mi začínalo docházet, co se vlastně děje. "Potkala jste dne 6. 9. 2010
na chodbě školy Černého rytíře narozeného 21. 4. 1992?" "Ano." Začala jsem si vzpomínat, všichni
ti lidé, to jsou přece moji přátelé. Ale proč mají všichni tak tvrdé, kamenné a nesmlouvavé tváře? Co
jsem vlastně udělala, že jsem teď tady? Ostrý hlas soudce přerušil mé myšlenky. "Tedy doznáváte,
že se vám od začátku líbil, že jste schválně zachytila jeho pohled a že na něj pořád vzpomínáte."
Odsuzují mě kvůli rytíři, všichni lidé v tomto sále. Soudce se mi podíval přímo do očí a já si
uvědomila, že hledím do očí svému rytíři. "Milujete ho?" "Více než sebe a vždycky budu." V tu chvíli
jsem za sebou zaslechla hlasité protesty a také žádost, abych byla okamžitě popravena. Soudce se
zamračil a ledovým hlasem si zjednal klid. Pak vynesl rozsudek. "Protože jste se doznala k lásce
k Černému rytíři, odsuzuji vás, Charlotte Chocolate k tomu, co jste si sama určila, k trestu nejvyššímu.
Budete rytíře věčně milovat, ale on vás bude přehlížet. Tak zní můj rozsudek."

Probudila jsem se celá zpocená. Uvědomila jsem si, že dneska je 15. února, dneska je rytířův
maturitní ples, dnes se s ním rozloučím, ale určitě ne navždy…

Knihy

15. března 2012 v 17:00 | Charlotte Chocolate
Co se knih týče, jsem ukázkový knihomol. Můj klasický měsíc je o 2-6 knížkách, podle toho, jak mám/nemám čas a jak často nevštívím knihovnu, popřípadně podle toho, jaká je aktuální nabídka novinek. Jako každá holka, ráda si přečtu nějaký ten zamilovaný román, poslední dobou miluju i fantasy, jako je Stmívání nebo Upíří deníky. Vřele doporučuji knihy od Lauren Kateové- edici Andělé, která je podle mého velmi dobrá a přesvědčivá a Michelle Zinkovou, jejíž příběh o sestrách mě naprosto nadchl. Samozřejmě, klasika jako J.K. Rowlingová, Shakespeare, Lewis, je snad povinná, ale v dnešní době je čtení a pravidelné návštěvy knihovny buď pro "šprty" nebo téměř přírodní úkaz. Co se mě týče, nemyslím si, že čtení je v dnešní době něco špatného, ale hoší je to s těmi čtečkami, knihami v notebooku atd. Dnes vidět člověka číst normální, hmotnou knihu je opravdu vyjímečné.

Tady jsem pro inspiraci vypsala několik, dlé mého názoru dobrých, autorů a autorek:
J.K. Rowling
C.S. Lewis
Michal Viewegh
Kathy Hopkinsová
Michelle Zinková
Lauren Kateová
J.L. Smith
Jane Austenová
William Shakespeare
J.R.R. Tolkien
Lewis Caroll
a snad někdy v budoucnu i já.. :-)

Hudba & Metallica

14. března 2012 v 20:55 | Charlotte Chocolate
Pokud je nějaká skupina, na který vysloveně "ujíždím", je to právě Metallica. Miluju tu rytmičnost, miluju tu extázi, kterou ve mně vyvolává, miluju, jak mi v hlavě uklidí pokaždý, když je tam změť všemožných myšlenek a já si s ní nevím rady. Miluju tu relaxaci a inspiraci, kterou mi Metallica, ale vlastně i sám metal dává. Říká se, že hodný holky poslouchají pop a ty zlobivý metal a rock. Kolik je na tom pravdy? To doopravdy nevím, protože pop já poslouchala někdy v pátý třídě a až do nedávna jsem hledala to "něco", tu hudbu mého srdce, která mě bude schopná vyjádřit. Našla jsem jí v I tunes mého tatínka, když jsem omylem z pohodového Jazzu od Louise Armstronga překlikla na album Load od Metallicy. A od té doby bez téhle kapely v I podu nedám ani ránu, zároveň jsem se nikdy nepřirovnávala k těm záporačkám s černými linkami a cigaretama v batohu.
Myslím, že článek o Metallice tu musím mít, protože metal se stal mojí součástí. Pop a rap? To není nic pro mě, já mám ráda hudbu o něčem! Co se popových a rapových umělců týče, k zahození není třeba Avril Lavigne nebo Reago, ale na ty musí být nálada.
Další druh hudby, který miluju je hudba vážná. Mozart, Beethoven, Dvořák, tohle všechno jsou umělci s velkým U. Sama nechápu, jak je možný, že miluju dva naprosto odlišný a opačný hudební styly, ale jak je vidět, jde to. Co se týče další hudby, latinsko-americká "musica" vede! Je to skvělá hudba na dovádění a člověk při ní nemůže zůstat sedět!

Hudba je velmi důležitá část mého já, bez které se jentak nemůžu obejít. Bez hudby by zmizela radost a nejeden úsměv z lidských obličejů. Bez hudby by nebyl život takový, jaký je teď!
Charlotte

Druhý dech

13. března 2012 v 9:00 | Charlotte Chocolate |  Svět kolem Charlotte
Před dvěma týdny mě po velmi vydařené dámské jízdě přepadla nemoc. Ze začátku to vypadalo jako obyčejná chřipka a já si do postele lehla na týden. Jenomže po dalších dvou dnech mě přepadly vysoké horečky a bylo mi zle, jako už dlouho ne. Proto jsem znovu musela do čekárny. A BUM! Začínající zápal plic a antibiotika. Vím, že to nebyla nějaká velká nemoc, ale v dobách před antibiotikama a mnohem dříve se umíralo na obyčejnou chřipku! Nevím, co se se mnou stalo, ale dva týdny, sama doma, bez přátel a školy, naprosto odloučená od věcí, které miluju nade vše? Dostala jsem pořádnou depku. To byly ty časy, kdy venku bylo věčně zataženo, lilo jako z konve a sluníčko někam zmizelo v nedohlednu. Stala se ze mě oživlá zombie. Myla jsem se jenom občas, když už jsem smrděla, vlasy, moje krásný nadýchaný vlasy se proměnily v mastnou, lepkavou ošklivost. Přestala jsem si uklízet, jenom jsem ležela a koukala do zdi... Přemýšlela jsem o věcech, které by mě jinak ani nenapadly a bylo to děsivé. Byla jsem odporná...
Znovu opakuju, že nevím, co se se mnou dělo, ale nakonec jsem to nějak zvládla a po mučivých dvou týdnech jsem se vzpamatovala. Venku začalo svítit sluníčko a já si konečně vyrazila ven na malou procházku. Můj zdravotní stav se jenom lepší, ale znovu zažít ty předchozí dva týdny? Nikdy!
Jedna věc na tom všem byla pozitivní. Začala jsem si víc vážit věcí kolem sebe. Své zdraví jsem přestala brát jako samozřejmost a jsem vděčná všem svým přátelům, kteří mě při těžkých chvílích drželi nad vodou a pokoušeli se mě rozveselit. Zjistila jsem, na koho je spoleh, kdo mě v tom nenechá a podrží mě. A naučila jsem se radovat z drobností, jako je třeba jít na nákup do samoobsluhy. Už jenom to, že můžu chodit, dále pak, že máme peníze si koupit to nejlepší, to všechno je dar a nikdo by to neměl brát jako samozřejmost. Chytila jsem druhý dech!

Charlotte :)

Conversky

12. března 2012 v 9:00 | Charlotte Chocolate
Návyková záležitost. Ano, propadla jsem jim někdy v páté třídě a ještě teď mě to nepustilo! Miluju je, moje krásný růžový conversky! Jako první mě k nim přivedla moje tehdy nejoblíbenější zpěvačka Avril Lavigne, která si je nemohla vynachválit. Tehdy jsem začala šetřit, abych si je nechala dovézt z Ameriky. Měla jsem vybraný takový růžový, nejklasičtější v kotníkové verzi. A stal se zázrak. Dobří přátelé mých rodičů u nás jednou byli na večeři a jakožto správná návštěva se u nás zdrželi až asi do jedenácti do večera a já jim tehdy vyprávěla, že si šetřím na conversky, že je chci hrozně moc atd... O pár týdnů později jsem je dostala! Moje conversky! Nejdřív jsem myslela, že se mi to zdá, nechávala jsem si je přes noc u postele, aby mi nezmizely a fotila jsem je v každý možný a nemožný poloze. Bála jsem se je nosit, aby se neušpinily, ale pak jsem dostala strach, že mi z nich vyroste noha a já si je ani neužiju, tak jsem se do nich obula a být po mém, nesundala bych je z nohy! Moje conversky už dávno nevypadají jako nové, už jsou několikrát prané a špína na nich zažraná, ale já je pořád zbožňuju a nedala bych je za nic na světě! Zrovna teď si šetřím na tu nízkou verzi, chci si ji pořídit co nejdříve, abych je utahala co nejvíc. A nejsem v tom sama! Znám spousty lidí, kteří na svý conversky nedají dopustit a kecy typu "pravý conversky se roztrhají stejně rychle jako ty od vietnamců, akorát na sobě mají hvězdu" říkají jenom závistivci. I love my ConVERS!


Nikdy nevěř na náhodu!

10. března 2012 v 15:00 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Stalo se to asi před rokem. No dobře, před rokem, dvouma měsícema, čtyřma dněma a osmi hodinama. Až tenhle příběh dopovím, už to sice bude déle jak osm hodin, ale, když začnu teď, neztratím moc času.

Jmenuji se Ell a vždy jsem měla smůlu. Nebudu vás zatěžovat dlouhatánskými příklady ve všech možných situacích, prostě když se někde na obzoru objevil trapas, já byla magnet.

Ten den byl jako každý jiný. Můj budík zaspal, tudíž i já jsem opět nestíhala, ale mít na celou ranní přípravu 20 minut je můj klasický každodenní standard. Rychle do sebe kopnu kafe, dojdu si na záchod, umyju se, pak rychle nalíčit, vklouznout do něčeho lidsky přijatelnýho a honem do školy. Autobusák je už na moje dobíhání zvyklý, takže mi nechá otevřené zadní dveře a já už se klasicky vmáčknu na poslední dva schody.
Ve škole to začne tím, že uklouznu po čerstvě vytřené podlaze a rozplácnu se přímo před mou paní profesorkou na matematiku, která na mě má spadeno, takže mě o hodině samozřejmě vyzkouší, a i když jsem se učila, mám za tři. Se špatnou náladou prolezu zbytek vyučování a co se nestane? Když si konečně vystojím tu nekonečnou frontu na oběd, převrhnu na sebe polévku- jedinou poživatelnou věc, co je dnes k obědu a na další nemám nárok! Naštěstí mám ve skříňce náhradní tílko, jinak bych to už asi nevydržela. Z obědu jsem toho moc neměla, teda vlastně nic, takže jsem si do nejbližšího kiosku zaskočila koupit alespoň rohlík, jenomže jsem v tom spěchu zapomněla doma peněženku se všema dokladama a penězma, takže jsem vypadala jako idiot, co nemá ani na rohlík. Normálně mívám smůlu, ale dneska už se toho stalo trochu moc najednou, ne? Jedinou věc, kterou chci teď udělat je co nejdříve dojet domů a zahrabat se na dost dlouho pod peřinu.
Jenomže co se nestane? Jednou v životě jedu autobusem domů bez dokladů a koho nepotkám? Revizora! Nejdřív mě seřve před celým autobusem, pak mě donutí vystoupit a vypíše mi pokutu. Paráda! Jsem ztrapněná před celým busem, dlužím 800 za pokutu a naši nebudou mít radost. Chce se mi brečet, ale najednou mi někdo klepe na rameno.
"Ti revizoři jsou parchanti, co?" řekne jeden moc hezkej kluk, kterýho jsem si všimla v autobuse. "No, jednou v životě nemám peněženku a lapí mě smůla," odpovídám a čekám, co mi spadne na hlavu nebo po čem uklouznu, abych se před ním ztrapnila. "Můžu ti tu nespravedlivost vynahradit tím, že tě pozvu na kafe?" zaptal se s rošťáckým usměvem. Docela mě tím šokoval, ale byl moc hezký, tak jsem souhlasila. Po jednom kafi přišlo další... A další.
Smůla od té doby přešla na někoho jiného a já jenom děkuji za to, že jsem si doma zapomněla peněženku, a že jsem zrovna ve svém autobuse potkala revizora, protože kdyby se tohle nestalo, nepoznala bych Tomáše. To nebyla náhoda! Zbytek příběhu už si asi domyslíte... :) Ell.

Charlotte Chocolate

Připravuju...

6. března 2012 v 14:27 | Charlotte Chocolate

Jarní reportáž!

Jo, rozhodla jsem se vzít do ruky foťak a za podpory nejlepší kamarádky pečlivě zdokumentovat jaro a můj život bez zimy.
Takže se těšte na článek s originálníma fotkama, slibuju, že si dám záležet! Jenom pro inspiraci dodávám jednu čistě zimní fotku, kterou jsem pořídila letos v Krkonoších. Do konce března to tu bude, ale samozřejmě i nějaké další povídky, články pro..., články na téma atd.

So enjoy it!

Fotka je autorská, takže zákaz kopírování bez mého souhlasu! Kdyby měl někdo zájem mou fotku uveřejnit ve svém článku, ať využije buď zprávu pro autora-zanechte email, nebo komentáře s odkazem na daný blog. Díky!
Charlotte

Zlomená Princezna

6. března 2012 v 14:19 | Charlotte Chocolate |  Svět kolem Charlotte
Všichni píšou na své blogy své příběhy. Tak bych neměla zůstat pozadu. Ten můj je ale trošku delší. Mluvila jsem už o tom s tolika lidmi, psala o tom už tolik básniček a proprečela pro to už tolik nocí. Stejně to ještě nepřešlo. Stejně je to požád čerstvý. Pořád to bolí tak moc, jako tenkrát.
Byla jsem tvoje princezna a tys byl můj rytíř na černým koni. Nikdy nezapomenu na den, kdy jsem tě viděla poprvé, ten den, kdy se mi život obrátil vzhůru nohama. A tys to věděl. Věděls co se stalo, věděls, ale nikdy jsi se mnou nepromluvil ani slovo. Ale měls ten pohled v očích. Vím, že jsi cítil totéž co já. Žes hrál arogantního a nafoukaného, jenom abys mě odehnal a abys sám sobě nalhal, že pro tebe nic neznamenám. A skoro se ti to podařilo! Jediné dva lidi jsi neobelhal. Sebe a mě. Nikdy se ti to nepodařilo! Taky jsem se snažila, obelhávala se, svoje okolí, snažila jsem se, abych tě nepotkávala tolik moc. A doteď nevěřím, že naše tolik častá setkání byla náhoda. Tu elektřinu jsi nemohl necítit. To, jak moc jsme byly propojení, to jak vážné byly naše tváře, to jak čisté byly naše úmysly a jak mocné byly ty pohledy. Tolik bych si přála, abych je tehdy tolik nehltala. Protože teď bez nich nemůžu být. Tvoje oči byly jako droga. Čas běžel, tvůj odchod byl blíž a blíž. Stejně jsem věřila, že v sobě najdeš sílu a konečně přiznáš, co je mezi námi. Ale copak by tvoje hrdost někdy dovolila, aby mach z posledního ročníku chodil s holkou z nejnižšího? Ne, to by tvoje hrdost a tvá pýcha nikdy nedovolila. Až do konce jsem přesto věřila. Věřila, že spojení mezi námi nebudeš ignorovat. Že to pouto nezpřetrhneš jen tak, prostě jako kdyby těch 9 měsíců nebylo... Jako kdybych nikdy neexistovala. Jako kdybych nebyla. A tys to udělal. Když přišel ten den, prostě jsi odešel a ani ses nerozloučil! Po tom všem! Nechal jsi mě tam stát na schodech v dlouhých šatech padajících až na zem, nechal jsi mě tam a odešels. Zlomil jsi mě, svou princeznu, proč? Proč jsi to udělal? Proč jsi mě opustil? Zachránil jsi mě z propasti a pak jsi mě sám do jedný hodil! Proč? Copak takhle se chovají rytíři? Opustils mě, zlomils mé srdce i mě. Vzals mi smysl mého života, smysl mého bytí a prostě jsi odešel...
Odešels a nezajímal ses o to, jak žije tvá princezna. Nezajímal ses o to, že ona na rukou nesla své srdce a dala ti ho, vzdala se svého srdce pro tebe a pro tebe by se vzdala i života. Nezajímal ses o to, že sis srdce své princezny odnesl s sebou a že ona bez tebe umírá. Že tvou princeznu sžírá kyselina, které se údajně říká láska. Že tvou princeznu bolí každý nádech bez tebe, že každý den bez tebe jí odumře další část jí samé... Byla nevinná a věřila ti. Věřila tvé čestnosti, ale zradila ji tvá pýcha. Zlomil jsi svou princeznu a ani ses nepokusil si uzdravit. Zatímco ty sis užíval nově nabytou svobodu, ona umírala pomalu a bolestivě, ale přitom nikdy neměla zemřít. Kdybys věděl, že tvá princezna si přeje ukončit život, který ji jen mučil, že každý den byl pro ni jako rok pro mořskou vílu bez vody, jako rok pro člověka bez vzduchu kdybys věděl, že smrt jí byla vysvobozením, co bys udělal? Znovu zaběle utekl, nebo se zachoval jako pravý rytíř a i za cenu předsudků ji uzdravil a ochránil už navždycky?
Odešels, ale dals mi šanci se vzpamatovat. Alespoň za to jsem ti chtěla poděkovat! Ale i když se to stalo už před rokem a půl, znovu ses vrátil! Znovu ses ukázal a tvoje žárlivost opět dala najevo, že to, co mezi náma bylo není pryč. Ještě zdaleka není. Lidé, co mi říkají, že čas pomůže netuší, co cítím! Čas mi tě nevrátí a čas nemůže zahojit to, co jsme my dva spolu prožili! Nikdy už nebudeš můj a já už asi nikdy nebudu někoho milovat tak moc, jako tebe. Nechci říkat VŽDY tě budu milovat, protože už přes tři čtvrtě roku se na tebe snažím zapomenout... Bohužel když už se mi to daří, většinou na tebe někde narazím a můj "zapomínací" pokus je v háji... Ta část mě šťastné, zamilované a naplno oddané tobě je ve mně pohřbená a sílí. Posledních pár dnů je zase jako před rokem.. Ale jednu věc už nesmažu.. Tu bolest, která se mi živě vybaví, když si vzpomenu na tebe! To zoufalství a bezmoc, které jsem cítila, tu chuť umřít, která mě pronásledovala každý, každičký den! Nikdy na tebe nezapomenu, ani kdybych chtěla sebevíc. Pořád tě miluju, i když ty už žiješ v jiným světě...
Opustils svou princeznu a ona pro tebe stále pláče... Ale jedna věc se ti povedla.. Přestala věřit na čestné rytíře a přestala věřit na lásku.. Díky tobě má strach milovat... A díky tobě už nikdy nebude taková, jako dřív.
Charlotte Chocolate

Dívka z domu u řeky

5. března 2012 v 11:11 | Charlotte |  Povídky
Každé ráno chodila Linda Tifaldová kreslit krajinu k řece a každé ráno tam potkala mladou dívku. Uběhlo takhle dvacet let a Linda byla svědkem proměny malého děvčátka v mladou ženu. Linda zestárla a spolu s ní její kresby a náčrty, které zachycovaly vývoj okolí řeky a růst malého děvčátka. Když se Linda ve vesnici vyptávala, kdo žije v tom domku u řeky, vždy dostala stejnou odpověď- kdysi tam byla vesnice, ale řeka se jednou rozvodnila a všechno smetla, až na tenhle jeden dům, teď tam žije jedna hodná paní se svou neteří, která se o ní už od raného věku stará. Linda to děvče chtěla poznat, bylo krásné a jistě už mělo věk na vdávání. A tak Linda začala pátrat. Byla známa svými kresbami řeky a údolí, ale ona se rozhodla, že tu dívku bude portrétovat. Že bude sledovat její chování a zachytí ho na papír. Linda si zjistila všechno, i když jí to stálo nejeden šilink.
Domek patří jisté Marii, která ho zdědila po své matce. Marie měla sestru Lucindu, ale ta prý žije někde v Irsku s rodinou. Mladá dívka, která se o paní Marii stará se jmenuje Elena a je to její neteř, což znamená, že je to dcera Lucindy, jenže žije s Marií. Proč nežije Elena v Irsku s matkou? A proč chodí na nákupy do vzdálenější vesnice a ne k nám? Lindě se hlavou honilo spoustu otázek a nevěděla, jak na ně má odpovědět, proto se jednoho dne se svým skicářem vypravila k domu u řeky. Otevřela jí starší paní v prostých šatech, ale usmívala se jako sluníčko. Linda se představila a vyzvala paní Marii, aby se s ní šla na chvíli projít na sluníčko. Paní jí vysvětlila, že její neteř Elena jí často o nějaké malířce vyprávěla, ale že ona sama chodí ven jen málokdy.Chvíli si povídaly, chvíli vyprávěla Linda o své práci jakožto malířky a o tom, jak prodává své kresby do Londýna. Hlavně v Londýně a Bathu, tam prodá nejvíce kreseb. Pak už to Linda nevydržela a přímo se zeptala: "Paní Marie, jak se má vaše sestra Lucinda?" Žena chvíli přemýšlela, pak odpověděla: "Pevně doufám, že se Lucindě daří dobře madam, ale potom, co Elena odmítla toho bohatého ženicha už nám nikdy nenapsala." To Lindu zmátlo. Zřejmě byl její výraz dost výmluvný, protože žena začala vyprávět.
"To bylo těsně potom, co zemřela naše matka a já s Lucindou jsme se jely na ten zázračný dům podívat. Já si to tu hned zamilovala a Lucindě se tu taky líbilo, přestože nebyl její. Lucinda už byla provdána, proto zdědila více majetku, ale nikdy jsem na ni nežárlila, protože Lucinda svého muže nikdy nemilovala. Bydlela tu asi půlroku a její manželství bylo čerstvé a ona ze až po uši zamilovala do jednoho místího písaře. Byli do sebe upřímně zamilovaní, ale Lucinda byla pořád vdaná, a tak ač nešťastná opustila dům u řeky a jela za svým manželem do Londýna. Pár měsíců na to tu byla znovu, ale nebyla samotná. Měla s sebou malé dítě-děvčátko. Ujistila mne, že její manžel nic netuší, ale že nechce, aby její dcera vyrůstala v dosahu toho muže. Tehdy na tom Lucinda byla dost bídně, musela jsem ji kurýrovat asi dva měsíce, než se úplně vzpamatovala, ale když se pak dozvěděla, že ten písař- otec její dcerušky se oženil a už čekají miminko, nemohla přeci jen tak zaklepat u jeho dveří, a tak bylo rozhodnuto. Dítě zůstane u mě a Lucinda ji bude pravidelně jezdit navštěvovat a posílat mi peníze. Byla jsem mladá a čilá a nechtěla jsem se vdávat, takže jsem se o děťátko starala s radostí. Lucinda jí vždy říkala ty můj andílku a já ji pojmenovala po mé oblíbené klavírní skladbě- Elena. Do Eleniných tří let tu byla Lucinda skoro každý měsíc, posílala spoustu peněz a věčně mi děkovala. Pak se narodila jí narodila dvojčata- Emma a Elizabeth a ona měla čím dál tím méně času. Když děcka trochu povyrostla, jezdívala sem jak často to jen šlo, vždycky říkala, že Emma s Lízou nikdy nebudou tak moc milované, jako Elena, protože Elena se narodila z lásky. Jenomže pak její manžel dostal práci v Irsku, ona prodala svůj majetek v Londýně a ač nechtěla, musela se přestěhovat do Irska. Pravidelně posílala peníze, ale když mi jednou připsala, že se jí narodil syn Eduard a že jejich příjmy jsou teď ohroženy, řekla jsem si, že jí vlastně nepotřebuji. Elena se pro mě stala dcerkou, kterou jsem vychovávala. Když jí bylo patnáct, sestra zčistajasna přijela na návštěvu, ale Elena ji nepoznala. Elena mi vždy říkala teto, ale na matku se mě nikdy neptala, a tak jsem jí nic moc neříkala. Navíc Elena byla podobná spíše svému otci, takže svou matku opravdu nepoznala. Z Lucindy se v Irsku stala nóbl panička z lepší společnosti, ale když tehdy přijela, přivezla Eleně spoustu šatů a mně spoustu peněz, které mi jak říkala dlužila. Elena svou matku přijala chladně a nijak v oblibě ji neměla. Lucinda stále básnila o Irsku a pak podala Eleně návrh, jestli by se k ní chtěla připojit a žít s ní v Irsku. Popisovala Eleně její nevlastní sestry, které jsou jí prý tak podobné, popisovala Irsko v nejkrásnějších barvách. Tehdy ji hrozně urazilo, když se Elena rozhodla žít se mnou dál v domě u řeky, ale rozhodně se nevzdávala. Občas přišly nějaké šaty, peníze, nebo jen nějaká drobnost pro Elenu. Lucinda odmítala pochopit, že její dcera vzhlíží jako k matce ke mně a ne k ní. Nechápala, že v Lucindě vidí jen ženu, která se na ni vykašlala a zavrhla ji. Měsíc co měsíc přicházely pozvánky do Irska Elena je pokaždé rázně odmítla. Nakonec svolila a jela tam na celé prázdniny, jak já se bála, že se nevrátí! Ale přijela ve stanoveém datu, nikdy mi neřekla ani slovo o tom, co se tam stalo, každopádně už nikdy nechtěla o Irsku jejích sestrách nebo matce ani slyšet... Asi před dvěma lety Lucinda přijela do Londýna i se svými dceruškami a i když ony k nám nepřišly, viděla jsem tu nenávist k nim v Eleniných očích. Tehdy Lucinda básnila o nějakém muži z Anglie, kterého si prý Elena vezme. Elena se tak rozhořčila, že si nikoho brát nebude a vykázala Lucindu z domu. Pak na několik měsíců onemocněla, ale naštěstí se uzdravila bez následků. A od té doby se už Lucinda neozvala ani neukázala. Slyšela jsem, že si toho muže nakonec vzala Emma a Elizabeth se vdávala už v sedmnácti, takže musí být spokojená. Svým chováním si zapudila dceru..."
Linda víc informací ani nepotřebovala. Zeptala se paní Marie, jestli jí dovolí Elenu malovat zblízka, jako portréty a pod podmínkou, že jeden taky dostane paní Marie souhlasila. Elena se dostavila brzičko po návratu dam zpátky do domu a byla portrétováním nadšená. Začaly už ten den. Elena měla myslet na svou matku a držet při tom v ruce skleničku s vodou. Linda byla nadšená, uhel jakoby sám od sebe kopíroval Eleniny křivky a tvary. Konečný výsledek byl krásný. Elena na portrétu vypadala jako dívka, která zadumaně přemýšlí o něčem důležitém a sklenka vody tomu dodávala patřičnou váhu.
Každý den chodila teď Linda do domu u řeky, aby malovala Elenu v různém rozpoložení. Když bylo její dílo hotové, poslala Linda obrázky do galerie v Londýně. Úspěch se objevil okamžitě. Lidé začali psát Lindě a ptát se jí, kolik šilinků chce za jednu kresbu, a tak se Elena spolu s Lindou vydala do Londýna, aby rozprodala své portréty. Linda v galerii nahlásila své bydliště a od té doby se u nic dveře nezavřely. Střídali se tam elegantní pánové a nabubřelé dámy a o portréty se málem strhávaly pravidelné bitky. Když se navíc Linda zeptala, jestli se chtějí seznámit s její múzou a po Londýně se rozkřiklo, že ta portrétovaná kráska je ve městě, bylo to hotové boží dopuštění. A co se dělo dál?
Linda se vrátila zpátky do vesnice, nastěhovala se k Marii a žily tam spolu v klidu a míru, zatímco krásná Elena se stala ženou jednoho milého, hodného a obětavého hraběte, který žil na opačné straně Anglie. Na svou tetičku a na Lindu nikdy nezapomněla a šťastná, že našla lásku a zároveň nebude nadosmrti chudá žila šťastně až do smrti.