Duben 2012

Neplodný duben

30. dubna 2012 v 11:40 | Charlotte Chocolate |  Měsíce kolem Lottie
Duben kolem mě profrčel rychlostí světla, takže jsem se pořádně ani nerozkoukala a on už pomalu končí. Přichází teplý Máj- lásky čas a s ním i spousta volných dní a státní maturita. Pokusím se ve volném čase vyprodukovat něco víc, než toho bylo právě v dubnu, který byl alespoň z mé strany velmi neplodný. Všichni se snaží stihnout to, co nesihli během zimy, nebo než začne horké a lenošivé léto, takže chvátají o sto šest, nevyjímaje profesory u nás na gymplu. Pokud vám to stačí jako omluva, prosím. Sama sebe jsem zklamala, mám tolik nápadů, tolik rozepsaných článků, jen ten čas je nějak žalostně malý... Připravuji novou reportáž, plánuji nějakou zajímavou recenzi a spousta povídek nejen se zaláskovoanou tématikou!

Charlotte :)



Teorie minulosti

27. dubna 2012 v 21:21 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Neminul den, abych nepřemýšlela, co jsem tehdy udělala špatně. Vždyť jsem o snad ani nebyla já. Odešel. Napořád.
To bolelo, moc, ale kdybych si to nepřiznala...

Nemá cenu se stále vracet k těm vzpomínkám, které bych si přála vymazat ze svého života rychlostí, jako když zmačkeneš delete. Každopádně mě ty věčné vzpomínky přiváděly k podivné lkající melancholii, kterou jsem sotva dokázala skrýt, natož potlačit. Minulost je záhadná a vždycky byla, protože se mi jako první ve vzpomínkách vracejí jenom ty špatné věci, které se staly. Většinou si člověk zapamatuje právě to špatné a nepříjemné a na hledání případných pozitiv už mu nezbývá síla, ani energie.

Jeden rozumně vyhlížející člověk kdysi řekl: "Protože lidé nedovedou ocenit přítomnost a naplnit ji životem, touží tolik po lepší budoucnosti a koketují tolik s minulostí." (Goethe)

Dlouho jsem o pravém významu tohoto citátu přemýšlela a nakonec jsem přece jen došla k závěru, že ten, co nám radil žít každý den jako svůj poslední, byl génius.
Kolikrát to slyšíme v běžním životě-až budou prázdniny, dokud neschodím deset kilo- ale tohle se přeci týká i minulosti- jednou jsem měla, než odešel,...- a já mám otázku, pro někoho spíše řečnickou: Proč?
Kdy toho dotyčného napadlo, že až zhubne deset kilo, nebo až se vrátí ten, co už dávno odešel, bude ŠŤASTNÝ, popřípadně s životem SPOKOJENÝ?
Nerada opět poukazuji na to, že v dnešní době už lidé šťastní za každé situace téměř vymřeli, bohužel je tomu doopravdy tak. Moderní člověk dnes čeká, dokud něco nepřijde, jenže ono to pořád nepřichází. Za prvé ani sám neví, co chce, za druhé si pořád myslí, že jednou bude líp. Pokud nechce skončit na dně, měl by si ujasnit, jestli může být opravdu šťastný pouze s danou věcí, nebo je to jen lidský rozmar, kterých je mnoho. Pokud nenajde žádný pádný argument, měl by udělat jediné: začít hledat pozitiva

Každý by si měl uvědomit, že štěstí jako takové je pouze abstraktní pojem, který každý cítí a vyjadřuje jinak a v jiné míře. Mělo by mu dojít, že každý nový den, kdy je světlo je vlastně důvod k radosti, důvod k pádnému a čirému štěstí, a proto minulost již byla a i když jsme se s ní nerozloučili dobrovolně, popřípadně se staly věci, které se něděly za dané okolnosti, čas už nemůžeme vzít zpátky, i kdybychom se na hlavu postavili, nejde to.

Minulost zůstane minulostí a nemá cenu nad ní bazírovat pořád dokola a dokola, protože nám život proklouzává mezi prstama a vzpomínkami na minulost si ho rozhodně nezpestříme. Minulostí si dodáváme odvahu a ujišťujeme se v dalších krocích do budoucna, neznáma. Často při tom ujišťování zapomínáme žít.

Štěstí je cesta, ne cíl cesty. Není lepší příležitost být šťastný než TEĎ! Žijte a užijte si tento okamžik!


Mé milované mamince,
která ráda rozdává zarachy a podpoří mě vždy, když je potřeba,
tvoje Charlotte

Až na konec.

22. dubna 2012 v 19:30 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Otázka: Co se ti vybaví pod pojmem světlo?
Tázaný1: Žárovka, svítící lampa
Tázaný2: Naděje.
Tázaný3: Něco, co mi dělá radost.

Téma světlo. Je tolik možností o tom, co napsat, tolik věcí, tolik motivů. Sebevětší záporák má v sobě kousek světla. Maličký kousek čehosi, co nedokázal vytěsnit, co nedokázal pohřbít.

Už si ani nevzpomínám, kdy to bylo poprvé. Ten den byl špatný a já si říkala, že to už nemůže být horší. Všechno šlo potom sráz naráz. Propadla jsem do temného tunelu, černé díry závislosti. Nebylo nic jednoduššího, než oddávat se extázi. Přestat bojovat, přestat se snažit o něco, co nikdy nebude stoprocentně jisté, vzdát se... Můj tunel byl černý, černý a uzavřený. Šla jsem dál a dál, ze začátku jsem narážela do zdí, ale potom jsem si na tmu zvykla, byl to přece můj tunel. A pak jednou přišel jako blesk a prosvítil můj tunel. Byla jsem světlem oslepená, vždyť to bylo tak dávno, kdy jsem ho cítila naposledy!
Ten blesk plný naděje a světla byl jako rána pěstí. Rozběhla jsem se. Už chci být na konci toho tmavého tunelu, už chci znovu cítit světlo. Budu bojovat, budu se rvát i kdyby mě to mělo zabít. Jenom už nechci zpátky do tmy.
Po dlouhém a vyčerpávajícím běhu to konečně přišlo. Světlo na konci tunelu. Zářilo jemně a blikotalo se v kontrastu se tmou. Zaplavil mě pocit vítězství, byl tak šokující, jako tsunami. Světlo se přibližovalo a společně s ním i můj pocit odhodlanosti a síly. Už jsem byla rozhodnutá. Své světlo nenechám znovu zmizet.
Ochutnala jsem ho. Jemně mě šimralo na obličeji a rozzařovalo potemnělá zákoutí mé mysli. Od vlasů až po konečky prstů mnou prostupovala energie mocného světla. Přineslo s sebou novou naději.

(příběh je smyšlený, inspirovala jsem se v dokumentu Katka)

Charlotte :)

Malý Dráče

20. dubna 2012 v 19:28 | Charlotte Chocolate |  Povídky
"Ták," protáhla matikářka svým obvyklým tónem (moc ráda dělá, že vybírá, přitom už je předem jasné, že k tabuli půjde "tak třeba Diana") "Diano, mohla bys nám přijít ukázat svůj příklad na tabuli?" Její tmavě modré oči se jako jehličky zabodnou do mých. Přemýšlím. Potřebuju čas. Příklad mám už samozřejmě vypočítaný, ale musím se rozhodnout, co udělám. Vteřiny tikají a já stále hledím do očí té babizně. "Mohla bych dostat pár minut, potřebuji si to překontrolovat," zeptám se, ale je mi jasné, že vyhoví. "Hmmm," protáhne aniž by ze mě spustila zrak "náš Pythágorus potřebuje čas navíc. No prosím, Diano."
Sedím v zadní lavici a zamyšleně koušu tužku.
Tuhle ženskou musím snášet už pět let. Matika mě vždycky bavila, byl to fajn předmět. Všechno to začalo tím, že jsem jí opravila její zadání a výsledek. To bylo před třemi lety. Od té doby mám místo hodin matiky peklo. Téměř doslova. V mých písemkách se začaly objevovat neexistující chyby, mé chování začalo být nepřijatelné. Na tabuli jsem vždycky měla chybu ve výpočtě/zápise/ odpovědi. Brzy si toho všimli mí spolužáci a pokusili se mě zastávat, bohužel to vedlo jenom k tomu, že naše třída psala písemku každý den, a tak toho všichni radši nechali. Čas mě tlačil, ale plán jsem měla vymyšlený už dobré dva roky, takže jsem rychle poslala esemesku Filipovi, že na něj čekám před školou za dvacet minut, potom jsem si do zadní kapsy u džín zastrčila cigaretu se zapalovačem a oblíkla si bundu. Z vlasů jsem si stáhla stužku, kterou jsem si je dnes svázala a nechala je se rozplynout po mých ramenech. Když už profesorka začala vypadat netrpělivě, hodila jsem si na rameno kabelku, sešit a všechny své věci tam spěšně smetla a na svých vysokých jehlách jsem se vydala vstříc té jedubabě. S vytaženým obočím pozorovala mé jehly, ale nic neříkala. Zastavila jsem se přímo před ní a vychutnávala si pocit, jak jí převyšuji. "No tak co Diano, uráčíš se laskavě vypočítat ten příklad?" spustila. "Paní profesorko a víte co? Neuráčím. Stejně by v něm zase byla nějaká neexistující chyba, takže nám prosím ukažte ve své dokonalosti, jak se to počítá." "Co si to vůbec dovoluješ?!" už jí pomalu vycházela pára z nosu. "No, přešla mě moje trpělivost s váma. Unavujete mě. A když vidím, že hodláte pokračovat nemyslím si, že je ntné, abych byla na vašich hodinách matiky, když jsou stejně k ničemu." dokončila jsem svou už dva roky připravenou řeč a (přestože je to přísně zakázané) zapálila jsem si cigaretu. Pořádně jsem nasála a vydechla oblak kouře přímo jí do obličeje. "Ty, ty... Co si to dovoluješ? Jak si to jako představuješ? Okamžitě zpátky do lavice a ihned přestaň kouřit ve třídě!" rozčilovala se a teď už jí pára šla i z uší. "Tohle se povede k řediteli, nechám tě vyhodit!" "A víte co? Nechte si mě vyhodit. Já bych tady s takovou čarodějnicí jako jste vy stejně nechtěla zůstat! A teď když mě omluvíte, mám důležitější věci na práci. Au revoir!" dořekla jsem a potáhla si pořádně z cigarety. Učitelka na mě zůstala zkoprněle zírat. Potom jsem oblakem bílého dýmu zahalila lidi ve třídě i s profesorkou a s řádným prásknutím dveří jsem opustila třídu. Až ke schodům jsem slyšela ten aplaus a marné pokusy profesorky zkrotit mé spolužáky.
Rty se mi zkroutily do úsměvu. Šla jsem po škole, v ruce cigaretu a vychutnávala si ten pocit svobody. "Houby svobody," pomyslela jsem si hořce "vyrazí mě za to ze školy". Ale v tu chvíli mi to bylo úplně šumák. Prskající vrátnou, která byla vysazená na jehlové podpatky a odpadky jsem se slušným "běžte do háje" a cigaretovým nedopalkem na zemi zaměstnala a hladce jsem proklouzla ze školní budovy. Slastně jsem se nadechla svěžího vzduchu a užívala si slunce, které teď v květnu hřálo přímo úchvatně. Jakmile jsem opustila školní pozemek, všimla jsem si červeného sporťáka, který byl zaparkován naproti budově školy. O auto se lážo-plážo opíral ten nejúžasnější kluk na světě. Filip. Na sobě měl černé tílko s nápisem "THE BEST BOYFRIEND", které jsem mu dala k našemu půlročnímu výročí. Jakmile mě uviděl, sundal si červené Ray Ban brýle a věnoval mi svůj krásný úsměv. "Čekal jsem, kdy to s tou ženskou vzdáš Dio." Místo odpovědi jsem šla přímo k němu a políbila ho. Jeho dech voněl po cigaretách a jahodách. "Vyhodí mě ze školy Filipe. Tohle nezvládnu. Naši mě zabijou," řekla jsem mu a zabořila hlavu do jeho svlanaté hrudi. Objal mě a jemným rytmickým pohybem mě konejšil, dokud jsem se neuklidnila. Po chvíli řekl: "Spolu to zvládneme. Patříme k sobě, pomůžu ti se vším, znáš mě. Vnějšek není všechno Drí." Zhluboka jsem se nadechla jeho vůně, a potom mu odpověděla: "Znám tě, vím, že to zvládneme. Jsi můj BAD boy se vzorňákem uvnitř. A teď už chci přyč odtud." Ještě chvíli mě držel v objetí, a potom mi do ucha pošeptal: "Nezapomeň, že seš moje malý dráče." Musela jsem se na něj usmát. Když jsme se poznali, měla jsem vlasy obarvené na zrzavo a on se mi posmíval, že jsem jako ohnivá střela. Jeho kámoši mi potom, co jsem mu vylila půl litru koly na hlavu začali říkat Dračice. Když jsme spolu začali chodit, nechala jsem si na levé žebro zezadu vytetovat málého dráčka.

Filip mě odvezl ke mně domů. Vyvenčili jsme spolu mýho vlčáka Billieho, a potom jsme vařili večeři pro mý rodiče.
"Stejně jsem na tebe moc pyšnej. Nikdy bych takovou odvahu nesebral Diano," řekl mi, zatímco jsme aranžovali stůl. "Děkuju lásko, už jsem jí měla plný zuby. Nešlo to jinak..." Věnoval mi další rošťácký usměv, úsměv, pro který by jiné holky zabíjely. Najednou jsem si uvědomila tu sílu.
Ať už se stane cokoli, budu mít svýho Filipa, který mě podporuje, svou lásku a ta překoná všechno. Jsem jeho malý dráče. A nic víc zatím nepotřebuju.

!Let's Celebrate!

17. dubna 2012 v 9:00 | Charlotte Chocolate |  Povídky
Ten den ráno jsem se probudila s podivým pocitem. Bylo pondělí, pondělí v srpnu, kdy bylo zataženo. Tenhle srpen je jeden z nejchladnějších za posledních sto let. Budík ukazoval teprve půl devátý a já stála před oknem ve své elegentní noční košilce, kterou mi má starší sestra poslala z Paříže, kde je na poznávacím kurzu a přemýšlela, co mám dělat. Začala jsem tím, že jsem si natáhla krajkové kalhotky, ponožky a vzala našeho uštěkaného mopsla vyvenčit. Ledabyle jsem obcházela kolem baráku a mžourala do ranní mlhy. Najednou mi došlo, že mám úplně holé nohy, které jsem si v rámci oblékání zapomněla zakrýt, takže mi teď v necelých deseti stupních pořádně zmrzly.
Doma jsem ze sebe strhala oblečení a vzala to sprintem do sprchy. Zatímco mi horká voda rozmražovala nohy, padl mi zrak na můj odraz v zrcadle. Najednou mi ta drsná pravda začala docházet. Dnes je mi osmnáct let. Ode dneška jsem oficiálně plnoletá a můžu si dělat co chci.
V zrcadle na mě zamrkala červenovlasá zelenoočka, jejíž tělo bylo dokonale opálený- jediná známka mého pobytu v Egyptě a jediná věc, o kterou jsem v poslední době pravidelně pečovala. Mám celý den na věci, který jsem nikdy předtím dělat nemohla, nebo mohla, ale nezákonně.
A místo toho, abych šla a udělala něco dospěláckýho, sedla jsem si do obýváku a začala psát esej ve španělštině. O hodinu později, potom, co jsem esej napsala a pětkrát překontrovala, vytáhla jsem ze skříňky barvu s nápisem RIO RED a udělala si novou, pořádně svítivou hlavu.
Další dvě hodiny jsem si dělala úkoly a vařila si dietní polévku na oběd. Těsně předtím, než jsem se stačila zabrat do jídla, zadrnčel zvonek u dveří a do náruče mi vběhla Agáta, moje kamarádka z práce. Blonďaté vlasy mi padaly do obličeje, zatímco Agáta si prohlížela mou nově obarvenou hlavu. "Nevím jak to děláš, Kar, ale pokaždý vypadáš senzačně." řekla a šla si do kuchyně udělat kafe. "Tak, vaši jsou teďka s právníky v tom centru, co?" pokračovala dál, zatímco čekala, až se jí ohřeje voda. "Jo, no.." odpověděla jsem jí neurčitě. Podle závěti mé babičky mi totiž rodiče přesně v den mých osmnáctých narozenin museí dát byt. Nikdy jsem tu závět nepochopila, ale když si táta po babiččině smrti koupil nový Mercedes, trochu mi to docvaklo. Šlo o velké peníze. Takže, aby teď tátovi nesebrali jeho perfektní vůz, už pátým měsícem mi s mamkou vybíral byt, kde budu bydlet, až mi bude osmnáct...
Agáta si ke mně hlučně přisedla a pár kapek rozpustné kávy vystříklo na konferenční stolek. "Pomůžu ti vybrat něco slušnýho na sebe a až to u tebe jakš takš vybalíme, půjdeme za Mo do báru." S úšklebkem protáhla slovo bar a jala se přehrabovat ve žlutých bednách určených na mé oblečení. Celý plán dne byl asi takovýhle: V devět nula nula naši podepíší kupní smlouvu a dostanou klíče. Do patnácti třiceti tam budou stěhováci aranžovat věci, který mi máma vybrala (myslím skříně a křesílka a jiné hlouposti) v sednmnáct třicet převezmu klíče od rodičů a do dvaceti nula nula budu vybalovat z beden, které tam mezitím přivezou stěhováci. A potom půjdu s Agátou do baru "Agis", který vlastní její nový přítel Michael, kterému říká Mo a budeme ještě s mými dalšími kamarády pařit až do pozdních ranních hodin. Skvělé.

Po několika hodinách přípravy jsme s Agátou konečně vyrazily ke mně domů. Jely jsme taxíkem, který nás vyhodil v luxusnější části Českých Budějovic. Před jedním moderním domem tam čekali mamka s taťkou a s úsměvem ve tváři mi podávali klíče s přívěskem, který jim poslala má sestra. Zdráhavě jsem se natáhla pro klíče, naši mi dali pusu a jeli domů. Já s Agátou jsme se přesunuly k výtahu a jely do třetího patra, kde se můj byteček číslo 15 měl nacházet. Klíč ztuha zarachotil v zámku, a pak se otevřely dveře. Přede mnou se objevil vkusně zařízený interiér s krabicemi poskládanými podle barev na zemi. Agáta s velkým nadšením začala vybalovat. Výhled jsem měla pěkný, zařízený byl byt taky moc hezky- mamka má prostě vkus. Bylo tam dost prostoru pro dva lidi, klidně pro tři. Uvažovala jsem, jak ten prostor zaplním, zatímco Agáta v rádiu pustila Adele a vlnila se nad mými krabicemi. Udělala jsem nám kafe a šla jí pomoct. Za dvě hodinky jsme byly hotové, vysmáté a v hezkém oblečení jsme vyrážely do Agis.

Tam už na mě čekali lidi ze školy i z práce a velký stůl byl plný dárků. Dostávala jsem všechno možný, od oblečení až po vybavení do bytu a knihy. Opravdu mě dojali... Párty se potom rozjela ve velkém stylu.

"Kruci!" zanadávala jsem, když jsem se už po několikáté nahýbala přes záchodovou mísu. Má omezená konzumace šapmaňského se včera jaksi překročila, takže už od brzkých odpoledních hodin sedím nad mísou. Bohužel jsem sama doma ve svém novém bytě, takže tu není nikdo kdo by mi přinesl kafe a aspirin, nikdo, kdo by mi držel mé svítivě červené vlasy, které jsou teď pokryté včerejším šampaňským. Po několika hodinách už můžu opustit prostor záchodové mísy a bezpečně objevovat výhody nového bytu. Najednou se spustí hudba z Titanicu. Zmateně koukám, co to vyhrává, až mi pohled padne na malý telefon, který zuřivě bliká. Šipkou přeskočím gauč a samozřejmě se nakopnu, nakonec ale telefon přece jen zvednu. "Haló, tady Karo", aniž bych dopověděla, přeruší mě rozjařený hlas Agáty. "Ahoj Kar! Včera jsi to nějak přepískla, doufám, že jsi v poho. Tu dnešní dámskou jízdu u tebe doma musím odpískat, neuvěříš co se mi stalo!" a bez toho, že bych cokoliv říkala vesele mele dál. "Mo mi dnes dal dvě letenky a neuvěříš kam- na Floridu! Chápeš to Kar?! On je tak dokonalý! Florida, vždyť to byl můj sen už od základky! Ach Kar, já se tolik těším! Odlítám už dnes večer. Pořád tomu nemůžu uvěřit Kar! No nic musím balit, měj se fájn a já se ozvu. Možná ti pošlu pohled, až si budu dávat mojito a slunit se. Měj se!" Zavěsila a já neřekla ani Ň. Paráda. Mám nový byt, kámošku na Floridě a kocovinu.
Já chci zpátky k mámě a tátovi!


Charlotte

Hold pro zadky!

14. dubna 2012 v 20:20 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne

Původně jsem si myslela, že si dělají s tématem týdne legraci, ale očividně to myslí naprosto vážně, tak budiž. Co se Velikonoc týče, nemám je tak ráda jako Vánoce. Dostávám míň dárků-jestli vůbec nějaké a ještě mě "zbijou". I když byly velikonoce svátkem pohanským, pro křesťany je to nejkouzelnější a nejmocnější svátek vůbec- Pán Ježíš vstal z mrtvých. Zemřel pro svou pravdu a svým povstáním všem dokázal, že on je opravdu jediným Králem.
Ano, jsem křesťanka, takže jsem o Velikonocích otevřela mysl a děkovala Bohu.
Velká část mého já fandí feminismu, a proto jsem se rozhodla pomocí tohoto článku vzdát hold všem dámským zadkům, protože každý z nich zažil alespoň jedny Velikonoce. Není fér, že ženy smí chodit koledovat jen na přestupný rok! A za to, že mě někdo zbije jim mám dávat odměnu? Už hezkou řádku Velikonoc nezažil můj zadek něžného koledníka. Copak si vy muži musíte dokazovat svou pochybnou "nadřezenost" tím, že nás pořádně vyprášíte? Trapnost tohoto koledování je až zarážející. Malí kluci se předhánějí, kolik čokoládových vajec uloví, dospěláci zase, kolik vypijí panáků. A zatímco téměř vymřelí- něžní koledníci skoro nic nechcou, ti hamižní vás "vybrakujou" do posledního vajíčka. Víte, jak trapné je, když k vám přijde koledovat soused, který vás běžně ani nepozdraví, chová se u vás jako doma a ještě je o hlavu menší než vy?
Co se Velikonoc týče, na jednu stranu je hluboce uctívám, na stranu druhou, nemám problém s obdarováváním koledníků, ale modrofialové modřiny, které mému pozadí způsobují každý rok větší a tlustší pomlázky bych vyhodila z okna, nemluvě o polévání vodou. Práva žen jsou o Velikonocích velmi potlačována, a tak si říkám, že by přestupný rok mohl být častěji. Na závěr už jen opakované poděkování a hold dámským zadkům- co my bychom bez nich dělaly?

Rodina a Přátelé

13. dubna 2012 v 13:00 | Charlotte Chocolate
Člověk občas soutěží sám se sebou o to, kolik "přátel" na facebooku bude mít. Ale kolik lidí z těch stovek tam potom přijde, když je mu nejhůř? Kolika lidem může říct co ho trápí a z čeho má radost, tak, aby je nezačala rozdělovat závist, která je dnes tolik populární? Jsou to lidé, kteří vás podrží a nezklamou, lidé, kteří mají radost z vašeho úspěchu. Těhle lidí je pár, jsou to lidé vám nejbližší. Rodina- lidé, kteří jsou s vámi už tak dlouho.. Přátelé- vaše "chodící deníky", osůbky, které o vás vědí skoro všechno, znají vaše tajemství a mají pochopení...
Těhle lidí není moc a když už je najdete, musíte je hlídat, aby vám je někdo nevzal...
Bez rodiny a přátel bych asi sotva byla tam, kde teď a rozhodně bych byla jiná. Bez takového zázemí, jakou mi poskytuje moje rodina, bez takové podpory mých jedinečných přátel, kdoví, co by se dělo se mnou. Tenhle článek tu prostě musí být, protože bez nich bych možná ani nepsala. Děkuju vám mí strážní andílkové!

Charlotte

Válka (Jaro a Zima)

12. dubna 2012 v 8:00 | Charlotte Chocolate |  Básničky
Zima nevzdala se
snadno
své kořisti,
jako smrt s dlouhými pařáty,
životy mařící,
kraluje.
Po zimě vražedné,
jaro má přijít
a rty oživujícími
ty mrtvé políbit.
Pere se zoufale
jaro se zimou,
ti, co jim přihlíží,
již brzy zahynou,
vybírej stranu,
utíkej, nemysli.

Jaro vyhraje dříve či později
a zle se pomstí zimnímu zloději.

Nechť jaro rozzáří
duše mrtvolám,
nechť jaro přiletí,
když já ho zavolám...


Charlotte

Kontaktuj mě!

10. dubna 2012 v 9:00 | Charlotte Chocolate



Milý návštěvníku mého blogu!
Pokud máš zájem o reklamu, připomínku atd., využij buď zprávu pro autora, nebo nově aktivovaný email charlottechocolate-blog@seznam.cz
Ráda přijmu jakoukoli kritiku i návrh na zlepšení. Pokud máš zájem o spolupráci, kontaktuj mě!
Budu jenom ráda!
Charlotte :)

Kuře má narozeniny!

9. dubna 2012 v 9:00 | Charlotte Chocolate

9.4. 2012
Milé Kuře,
máš narozeniny a já se rozhodla Ti dát dárek touhle formou.

Začátek
Tenkrát byl konec srpna a nová prima vyrazila na seznamovák. Seděla jsem sama v zadní části autobusu, poslouchala písničky a říkala si, kam jsem se to dostala. Ještě teď si pamatuju, jak jsme tam seděli a já si říkala, co je to za trapárnu. Byla tam jedna holka, pořád se smála a vypadala jako cvok. Vedle ní seděla jiná, celá v černým s pořádnou hřívou. Tehdy jsem si říkala, že vypadá jako čarodějnice.
Ta čarodějnice za mnou potom přišla na pokoj s větou "jdeme si povídat o stmívání", najednou se stěhovala k nám.

Najednou jsem měla rodinu a nejlepší kámošku. Kuře.


Razily jsme heslo !"bez sebe ani ránu"! a něco na tom bylo. Dokonce i ti profesoři nám říkali, že jsme se hledaly. Já s nohou po operaci a ty s nohou věčně v ortéze, tomu říkám tým snů. Znalas mě líp, než kdokoli na světě a troufám si říct, že jsme si četly i myšlenky. Nikdy předtím jsem neměla tak důvěrnou kamarádku! Spolu jsme tehdy mohly překonat i Himaláje :) ..
Jenomže potom se nás někdo pokusil rozdělit, snažily jsme se, ale nakonec se mu to povedlo. A z našeho kamarádství byly jenom starosti a smutek... Popravdě, trvalo dlouho, než jsme k sobě zase našly cestu. Chybělas mi Kuře.

Ale jsem ráda, že Tě mám!!!


Všechno nejlepší!
Tvoje Charlotte :)




Mlčeti zlato..

7. dubna 2012 v 18:15 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne

Když se náš národ veselil v roce 1989 při revoluci, důvodem byla konečná svoboda. Na jednu stranu tu máme tu vytouženou demokracii, ale přesto je i dnes třeba dávat si pozor na pusu. Svoboda slova sice je určitě větší, než bývala tenkrát, nicméně úplná svoboda slova není. Proto jsem se musela smát, když jsem zjistila, jaké je téma tohoto týdne.
Co se dnešní doby týče, člověk už může říct "Paroubek je vůl", ale za některé názory na něj vždycky budou koukat skrz prsty. Zkuste si třeba někde v autobude říct "děkuji Ježíši", pěkně nahlas a zřetelně. Za podobný výrok, ale i výrok úplně jiného rázu si stoprocentně zasloužíte několik zvídavých i popuzených pohledů, ne-li nějakou kousavou poznámku.
V jednadvacátém století je lepší nechat si své názory pro sebe, sklopit pohled a do ničeho se neplést. Sama jsem vždycky ráda projevovala svůj názor, ale tenhle "tichý respekt" mě pořádně zarazil. V dnešní době mě lidi považují za hlasitou, uřvanou, za holku, která musí být všude slyšet. Omyl.
S narovnanými zády, hlavou vztyčenou a s pořádnou artikulací hlásám svůj názor, patřičně hrdá. Naštěstí jsem se nikdy nestyděla za svůj názor...
Dokud lidé nezačnou říkat, co si myslí, nepřestanou se bát mluvit a říkat svůj názor, nebudeme moc jít nikam dál.

Ztroskotáme na mrtvém bodě mlčení, kterému říkáme svoboda slova.


Charlotte Chocolate

Přítel

6. dubna 2012 v 10:00 | Charlotte Chocolate
Jsi přítel a opora,
závora,
mezi mnou a tebou,
dělí naše srdce.
Chtěla bych zničit
bariéry mez námi,
ale jsi přítel.

Viděl jsi mě brečet,
viděl jsi mě se smát.
Byl jsi zdrojem mého štěstí
a nechtěls mi ho brát.

Jsem zmatená a chtěla bych,
vyhovět ti v citech tvých.
Ale nemůžu ignorovat intuici svou
a nedokážu předstírat cit,
který cítí jenom jeden z nás dvou.
Jsi přítel.

Když přepadne mě příšera zahalená tmou,
vyhledávám nárouč jinou,
ne tvou.
Jsi přítel.

Pro mého dobrého kamaráda- přítele. Vím, že jsem často nesnesitelná a často si nezasloužím, abys na mě byl tak hodný. Mám tě ráda, Zlato!

Charlotte :)

Bel Ami- Miláček

2. dubna 2012 v 10:05 | Charlotte Chocolate |  Recenze a všehochuť

Od 22. března je v kině k vidění nejnovější film Roberta Pattinsona, kde si tentokrát zahrál roli prospěchářského vojáka. Jako Robova fanynka jsem tam nemohla chybět a tady přináším recenzi.

Režie: Declan Donnellan, Nick Ormerod
V hlavních rolích: Robert Pattinson, Uma Thurman, Kristin Scott Thomas, Christina Ricci
Žánr: Drama

Trailer mě ze začátku trochu vyděsil, vlastně z něj vyplynulo, že ve filmu to bude něco jako "každý s každým", takže jsem pojala jisté podezření. Nakonec jsem si řekla, že Robert přeci nemůže hrát ve špatným filmu, navíc v kině jsem byla naposledy v říjnu, tak jsem jednoho deštivého dne vyrazila do kina. S potěšením říkám, že s velkým popcornem a litrovou sprite může člověk koukat na cokliv.

Knihu Miláček, jsem zatím nečetla, ani si nejsem jistá, jestli to udělám, pokud tedy bude jako film. Řekla bych, že velkou podstatou celého filmu je sex. V dnešní době už frčí spíše úplatky, ale tenhle film poukazuje na to, kam až se v minulosti dalo dostat s dobrým plánem a sexem se správnou osobou.
Bel Ami je vlastě pěkný hajzlík, který to chce pomocí svádění dotáhout co nejdále. Jeho "obětmi" jsou bohaté ženušky vysoko postavených mužů. Děj se odehrává v Paříži ještě před Eiffelovkou. Je tam spousta zápletek a občas je těžší je pochopit. Samotný děj je řekněme drsnějšího rázu, ovšem pro milovníky klasiky a historických filmů je to to pravé. Režisér zkombinoval myšlenky tehdejších mladých mužů, kteří chtěli zbohatnout a staré známé pravidlo "sex prodává".

Mně osobně se film velmi líbil, vyvolal ve mně několik příjemných pocitů, že si příště zajdu radši na romantickou komedii nebo na něco odlehčenějšího ale nepopírám. Osobně bych nedoporučovala film dětem mladším 12-ti let.

Hodnocení: 6/10 bodů





Jarní fotoreportáž

1. dubna 2012 v 11:15 | Charlotte Chocolate |  Svět kolem Charlotte

Welcome Spring time!

Ano! Konečně jsou tu ty dny kdy se nebude stmívat v půl čtvrtý, nebudu muset nosit tuny oblečení a vypadat jako medvěd, konečně se budu moc volně procházet venku a nespěchat, abych byla co nejdříve doma. Sbohem zimo! Nevím, jak vy, ale já se společně se sluníčkem usmívám a vůbec. Zima je vždycky tak dlouhá! Už to nebudu protahovat, tady jsou slíbené fotky a přidala jsem pár věcí navíc. Přeji příjemné počtení! :-) Charlotte

Jarní mňamky na dobrou náladu

Teď, když už začíná být teplo, nemusíš jíst jenom teplá jídla, která jsi jedl/a v zimě. V zimě naše tělo vydává mnohem více energie na zahřívání, takže taky potřebuje pořádné jídlo. Teď na jaře je ale mnohem tepleji, takže je tu čas salátů! Já osobně miluju šopák, ale druhů salátů je spousta. Tady je recept na můj domácí salát.

Charlottin salát Originál
Potřebuješ: rajčata, okurku, papriky, salát, bílý jogurt, olivový olej, sůl
Pravidlo: Když já dělám salát, je každý kousek jiný, i když jde o jeden druh zeleniny, proto se jmenuje Originál. Moje pravidlo je: Čím barevnější, tím lepší!
Postup: pečlivě umytou zeleninu nakrájej na kousky a všechny je smíchej v misce. Potom (umytýma) rukama pořádně promačkej veškerý obsah misky, přidej sůl, asi půl polévkové lžíce oleje a bílý jogurt. Nezapomeň pořádně zamíchat a asi 15-20 minut nechat odstát, aby zelenina pustila šťávu. Dobrou chuť!

Charlottina nesourodá snídaně
Potřebuješ: müsli, bílý jogurt/ovocný jogurt, rozinky, banány, piškoty, sušené ovoce a med
Postup: do misky nasyp müsli, rozinky, banán, přidej piškoty, "plácni" na to jagurt- nejlepší je bílý, polij lžící medu a snídaně, která ti dodá energii i dobrou náladu je na světě!

Jarní fresh make-up!

Jaro je lehké a přírodní období, takže s make-upem to nemusíš nijak přehánět. Vládne přirozenost! Tady je pár tipů na make-up, který uvidíte na následujících fotkách.
Foto s tulipány:
Potřebuješ: podkladový krém, korektor, světle zelené oční stíny, černou řasenku a balzám na rty
Postup: poté, co se vsákne podkladový krém, zamaskuj pupínky korektorem a nanes na celé víčko zelený stín, řasy si několikrát za sebou přetři řasenkou a na závěr přejeď rty balzámem. A je to!

Modelka Sušenka:
Potřeby: řasenka, černá tužka, korektor a podkladový krém
Postup: až se vsákne podkladový krém, zamaskuj všechny pupínky korektorem a dobře ho rozetři, potom si pečlivě orámuj oči černou tužkou na dolním i horním víčku, nakonec už jen pár vrstev řasenky a tradá!


Momentky


Fotky jsou autorské, nekopírovat!!!