Červen 2012

Čokoládový svět

30. června 2012 v 22:00 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Už jsem myslela, že se nedočkám! Nejdříve jsem si říkala, že o té mňamózní, sladké, temperamentní a naprosto návykové věci budu muset napsat sama, ale najednou tradá - je to tu. Takže kde začít? U čokolády většinou hledám útěchu. Je pro mě záchranným břehem, je pro mě odměnou za nějaké utrpení, je pro mě hlavní mňamkou. Těžko říct, jestli jsem já ve chvílích nouze vyhledala jí, nebo ona mě, každopádně se zázračně někde objeví kdykoli potřebuju pomocnou ruku. Dodává mi energii, je jako pevné lano mířící pryč z číhajících depek. Někdy je pro mě čokoláda vším.

Jednou jsem zjistila, že krom prevence dobré nálady, je čokoláda zdrojem vykřičníku na váze, a tak mě napadlo, že bych dobré a pozitivní účinky mohla využít ještě nějak více. Šuplíky už mi přetékaly nápady a důsledky čokománie už začínaly být kapku znát, takže jsem se rozhodla prostě začít. Pár dnů jsem vymýšlela pseudonym, a pak to všechno šlo jednoduše. Celkem. Ovšem to je dlouhý příběh, který se do kapitoly o mém Čokosvětě moc nehodí. Ten nechám na jindy, slibuju.

Někteří tvrdí, že jediné, o čem můj blog, můj pseudonym a to celé vypovídá je čokoláda. Tvrdí, že je to neoriginální, hloupé a já ani nevím co všechno, ale já s nimi nesouhlasím. Vlastně ano, celé to bylo vytvořené na základech čokolády, jenže jsem se jí do té doby přejedla, takže teď jsem se naučila čerpat z energií. Jsou kolem nás všude, proudí a nesou očistu a příjemné nápady. Dlouho jsem nemohla přijít na něco, co mi blikalo přímo před nosem, a teď je to konečně tady. Asi jsem potřebovala pořádně nakopat, ale zmákala jsem to. Došlo mi to.

Čokoláda není všechno.

Charlotte Chocolate

Na rozloučenou..

30. června 2012 v 12:35 | Charlotte Chocolate
30. 6. 2012

Milá Adélko,
dnes tedy oficiálně začaly prázdniny, což znamená, že je opravdu konec Tvého studia u nás v ústavu. Tak nějak mi dochází, o jak moc cenného človíčka jsme s Tvým odchodem přišli, a jakou velkou ztrátu musíme nést.
Najednou jsem zjistila, že celý ty dva roky jsem kolem Tebe chodila, občas s Tebou promluvila, ale ve skutečnosti Tě nikdy nepoznala. Celou tu dobu jsem Tě brala jako samozřejmost a teď už vím, jaká to byla chyba. Stala ses úžasnou oporou našeho školního týmu, seš jeden dílek, bez kterého bychom tam nemohli fungovat. Obdivuju Tě, protože jsi k nám do třídy vnášela mír a v podsatě pohodu. S Tvým odchodem je naše parta značně ohrožená, ale já pevně doufám, že Tvůj náhradík bude alespoň trochu tak moc fajn, jako Ty. Jasně, i kdyby měl svatozář, už nám nenahradí Tebe, už nikdy tam nebudeš Ty a to ten nově příchozí může být superlepší.

Tolikrát jsem Ti chtěla říct, jak moc Tě obdivuju. Jsi úžasný člověk, jsi talentovaná úplně na všechno a na co sáhneš, to se Ti daří. Za Boha nemám takový talent a nikdy mít nebudu. Vlastně jsem celý rok přemýšlela, jak Ti mám tohle říct a vidíš? Prošvihla jsem to. Jsou prázdniny a Ty už se k nám do lavic nevrátíš, nebo vrátíš, ale asi sotva jako náš spolužák. Vážím si Tě, jako málokoho, jsi jedním z mých vzorů a jsi dobrý člověk. Jednou bych chtěla být alespoň tak dobrá, jako Ty. Budu se o to snažit, protože si myslím, že si to zasloužíš. Zasloužíš si jenom to nejlepší, protože dokážeš tvrdě dřít a přitom si užívat života. Prosím, ber tyhle řádky jako dárek na rozloučenou.

Do života Ti přeju jenom to nejlepší, úspěchy a štěstí, zdraví a moře lásky. Přeju Ti, abys dosáhla na vše, co kdy budeš chtít a abys vždycky byla tak skvělá, jako jsi teď. Nemeň se kvůli druhým a vždy zůstaň sama sebou, protože jen takhle budeš pořád jedinečná. Dávej na sebe pozor.

Adélko, budeš mi moc chybět a doufám, že Tě brzy uvidíme na návštěvě. Užij si prázdniny a do nového světa vkroč tou správnou nohou. Jsem ráda, že jsem dva roky mohla být Tvou spolužačkou.

Charlotte Chocolate - lavice za Tebou.

Zelená je dobrá!

27. června 2012 v 18:00 | Charlotte Chocolate |  Svět kolem Charlotte
Jednoho březnového odpoledne jsem se s maminkou a hafanem vydala na procházku za kouskem přírody, k Vltavě. Tady v Praze není moc míst, kde by se člověk cítil uvolněný a nedopadl k němu ten městský shon, proto jsem za naší tichou promedádu podél Vltavy moc vděčná. Překvapilo mě, kolik jasné, živoucí a energizující zelené je kolem a nemohla jsem si nechat ujít zachycení toho života kolem alespoň do několika fotografií. Ať se líbí...

Fotky jsou AUTORSKÉ - nekopírovat!!!


Vltava s trochou reality - u nájezdu na dálnici




Zaměřeno na kontrast modré a zelené


Botanika v bažinách










Travička zelená...


Charlotte

Dar cestování...

23. června 2012 v 22:22 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Nevím jak vy, ale já si na jemný větřík, neotravné teploučko, koktejly a opálené svalovce s příchutí písku mezi zubama budu muset ještě nějaký ten pátek počkat, takže cestování fyzické odsuneme na dobu určitou a již blízkou, na prázdniny. Mezitím si ovšem život zpříjemňuju trošku jiným cestováním.

Třeba minulý pátek: Bylo vedro a my, šťastlivci, co sedíme u okna jsme si připadali jako ve skleníku. Profesorka už taky měla všeho dost a třída šuměla hlady, nudou a zároveň energií, která chtěla ven jinak, než v podobě vědomostí. V tu chvíli jsem nenápadně poslala tu průhlednou Charlotte hezky po světě. Chudák, vždyť se celou dobu tavila v mým těle, nebylo fér odebírat jí potěšení ze svobodnýho cestování. A tak Charlotte vyrazila hezky na všechny místa, který bych jednou chtěla vidět. Najednou jsem byla v NYC, na Sibiři a v Číně a došlo mi, že všechna tyhle místa už v týhle době můžu poznat.
Když byla moje maminka stejně stará jako já, prostě nějaký lidé řekli, že tam a tam jet nemůže. Naši předci měli svobodné cestování v podstatě zakázané, když nepočítám ty země, které na tom byli stejně jako my tady. Tohle si vždycky uvědomím, když nadávám na to, že jsem ještě nebyla v Austrálii a na Madagaskaru. Zároveň si vpomenu na tisce lidí, kteří v životě nebyli za hranicemi svých možností. Jsou lidé, kteří by chtěli cestovat, ale nikdy nebudou moc. Při pomyšlení na ně mi dojde, že být dvakrát v Anglii a navštívit tolik ostrovů v Řecku je dar, který jen tak někdo mít nemůže.

Achjo, asi se mi to moc nepodařilo, ale pokusila jsem se sesmolit něco o tom, jak vzácná je možnost poznávat nové země, její kulturu, umění a zvyky. Pokusila jsem se naznačit, jak vzácný je dar cestování...

Charlotte Chocolate

K narozeninám pro Mišku

23. června 2012 v 8:35 | Charlotte Chocolate
23. 4.

Mišule má narozeniny!

Milá Míšo!

Dnes máš své 21. narozeniny a tady máš ten slíbený dáreček. Rozhodla jsem Ti věnovat tenhle článek, takže si ho užij, je jenom Tvůj! :)
Vzpomínám si, že jsem Tě v knihovně vídala často, ale vždycky jsem se nějak bála Tě oslovit. Jednou jsi mi doporučila nějaké knížky, ale pořád jsme se nebavily. Teď už vím, jak jsem byla hloupá, a že nekoušeš. Jsem moc ráda, že jsme si přeci jen začali povídat!

Krom toho, žes mi vždycky doporučila jenom dobré knížky, máme spolu i mnohé společné. Jsi bezva holka a já Tě mám moc, moc ráda!
Vím, jak jsi byla smutná, když odešel Ušounek a jsem moc ráda, že teď už jsi zase tak usměvavá, takový sluníčko, protože s Tvým úsměvem je člověku hned líp. Myslím, že krásně kreslíš a Tvoje povídky jsou moc zajímavé.
Vím, že je to občas těžký a špatná nálada je silný nepřítel, ale Ty jsi úžasná, silná a strašně moc fajn, takže všechno nakonec zvládneš! Jsem ráda, že mi dokážeš tak naslouchat a pořád dokola poslouchat moje historky, protože jen málokdo to vydržel...

Jsem moc ráda, že jsi tady na tom světě se mnou, a že jsi moje kamarádka! Zůstaň prosím tak skvělá, jako jsi pořád, protože takovou Tě mám ráda a taková máš být. Zase spolu někdy musíme na zmrzlinu a na hon propisek!

S láskou,
Charlotte






Vnitřní záře

15. června 2012 v 19:45 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Co je symbolem krásy? Mladé ženy a dívky, které do úmoru hladoví a ze srdce si přejí světový mír? Jsou to snad ženy, které jsou pro jednu jedinou fotku v časopise schopné vyhubnout na kost a potlačit všechno, co jim ze sebeúcty ještě zbylo, aby se potom v pochybném oblečení, naprosto zastíněné vrstvami make-upu snažily na stránkách upoutat pozornost (což se jim sice povede, ale o pozitivním vlivu nemůže být řeč) ? Pokud je tenhle směr anonymity a ztráty veškerého pudu sebezáchovy krása, asi nechci být krásná. Každopádně mi ty ženy jako symbol krásy nevyhovují. Takhle totiž krása vypadat nemá.
Jsou ženy, které jsou chytré, milé, normální a samy sebou, ano, ty jsou krásné. Tyhle ženy jsou opravdové, konkrétní, ne jenom jedna z milionu tváří v davu kostnatých modelek. Ony ženy mají svůj příběh, mají svůj život a jsou spokojené. Jsou to matky, učitelky, tanečnice, reálné ženy, ke kterým máme vzhlížet.
Na světě je gigantické procento dívek, které jsou nešťastné a zoufalé, protože nevypadají jako ony vzory krásy, ony klony. Z těhle děvčat se stávají zakomplexované a se sebou nešťastné, věčně nespokojené dívky a ženy, a to jenom proto, že v tomhle světě je ideál krásy nemožný...
Naši dávní slovanští předkové, kteří uznávali krásu Venuše si o nás musí myslet, že jsme se zcvokli. Ona Venuše byla symbolem zdraví, plodnosti a zdravé krásy. Oné krásy, které je dnes považovaná za něco míň, oné krásy, která již skoro vymizela.

Jak tohle skončí? Třeba slibovaný konec světa přinutí ty tupé mozky, které si myslí, že mohou rozhodovat o tom, kdo je krásný a kdo není, aby začali přemýšlet.
Mezitím se lidé jako já budou snažit vysvětlit světu, že pravá krása je ona vnitřní záře, kterou nás nutí ignorovat, a že právě takové ženy jsou skutečně krásné. Chtělo by to otevřít oči...

Charlotte Chocolate

Bouřka jako pokárání..

12. června 2012 v 9:23 | Charlotte Chocolate
22. května 2012

Milý deníčku.
Je úterý a mně doba od včerejšího zápisu přijde jako věčnost. Moje depky jsou zpátky, stejně jako -příliš intimní a nevhodný text-
Dojemné je, jak se všechno vrací. Moje depky, prudivá a do všeho se navážející -spolužačka- (už si zase otvírá hubu, kráva), moje starosti a sny a všechno se mi teď bortí na hlavu. Už nemůžu. Kdybych teď mohla, nasednu do prvního letadla kamkoliv a letím pryč na hodně dlouho. To, co e děje mě vyčerpává, ničí. Byla bouřka. Varování? Ale co má přijít horšího?! Smrt? Konec toho všeho? Nechť se stane to, co se stát má. Nechť je nám Bůh milostiv.


Charlotte

Hranice normálnosti, hranice bláznovství

9. června 2012 v 15:00 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Co k tomu říct? Snad to, že každý pod pojmem normální vidí něco jiného, snad je nutné říci to, že každý je jiný a má jiné chutě. Snad říci, že to, co je pro někoho normální a běžné, je pro druhého vrchol nenormálnosti, až bláznovství. Těžko říct, protože hodnotu "normálnosti" vám přilepí na čelo stejně jako hodnotu vašeho charakteru podle oblečení tak, jak je to v tomhle světě normální.

Nejsou to ani tři dny, co o mně jedna osoba řekla, že si hraju na někoho nenormálního, že si myslím, že jsem hrozně nenormální a přitom jsem jenom ubohá normální dylinka. Vymlouvat jí to asi nemá cenu, ale ráda bych podotkla, že si myslím, že jsem úplně normální. Směju se s ostatními, mluvím s ostatními, žiju v jednom světě s ostatními, jsem normální, jsem člověk. Ale nejsem obyčejná. V mým světě se dá mluvit s pampeliškama a pandy umí kung fu. Můj svět je neobyčejný.
Pokud teď říkáte, že obyčejný je synonymum od normálního, zase vám to nebudu vymlouvat, protože "normální" je tak subjektivní, tak spekulativní pojem, že psát srozumitelnou úvahu nebo něco tomu podobné je celkem riskantní. Přesto se vrhám vpřed, možná normálně, možná obyčejně..

Začnu otázkou: Kdo je vlastně normální? Protože ať se dívám jak se dívám, o nikom nemůžu říct, že je stoprocentně normální. Někdo má tak výstřední, a tak nepřehlédnutelné oblečení nebo chování, že se o jeho normálnosti dá pochybovat v celku lehce. Jsou lidé, kteří zvenku vypadají normálně a běžně, jako "jeden v milionu", ale uvnitř nich se odehrávají tak nenormální a nepopsatelné věci, že o obyčejnosti a normálnosti nemůže být řeč. Normálnost sousedí s originalitou a podivínstvím, dovolte mi uvést příklad: Na někom je hned poznat, že je podivný, ale on přesto může tuto zdárnou iluzi uchovávat záměrně, aby od sebe odehnal ty zvláštní typy lidí co připomínají kopie a klony, ve skutečnosti pak může být úplně normální, ale ukáže to jenom lidem, kteří jsou jako on.
Dnešní svět je zvláštní, protože se na nenormální lidi dívá skrz prsty a nazývá je blázny, kdežto normální lidé musí udělat něco nenormálního, aby si jich někdo v tom davu vůbec všiml.

Těžko říct, jestli to mají jednodušší ti normální, protože na ně se skrz prsty nikdo nedívá, nebo ti nenormální, které názor druhých většinou nezajímá a pozornost si obstarají vždy...


Charlotte Chocolate

Když nebe křižují blesky

6. června 2012 v 15:29 | Charlotte Chocolate |  Svět kolem Charlotte
Tohle jsem psala na hodině slohu. Nejprve sjem si měli vybavit bouřku a co nejdůkladněji ji popsat.
Na bouřku mě nejdříve upozorní to ticho - ne nadarmo se říká ticho před bouří a zlověstně tmavé mraky. Když nastane samotná bouřka, fascinovaně stojím u okna a pozoruji blikající oblohu. Nebe je tmavě šedivé, téměř černé a blesky - ty zvláštní klikaté čáry, které se vždy objeví doprovázené hromem - křižují oblohu. Vítr nemilosrdně láme kmeny stromů a déšť bubnuje do oken. Nejradši bych vyběhla ven a nechala se nabít energií, kterou bouřka oplývá. Bouřka po sobě zanechává spoušť a respekt všech žijících bytostí.

Dále nám pan profesor pustil nahrávku, kdy byl slyšet hrom a šplouchání deště. Na základě toho jsme měli popsat svoje pocity z nahrávky.

Bubnování a šplouchání deště mě ukolébává nejprve k otupěosti, potom k lehkému spánku. Náhlý hrom ostře prorazí klid, který cítím a vystřídá ho ostaržitost. Ačkoli chci znovu upadnout do klidného světa snů, brání mi v tom očekávání dalšího šoku a vytržení. Náhle mi to přijde tolik hlasité, jako když na viníka dopadne síla trestu. Nejraději bych utekla a schovala se, ale úzkost mi brání se pohnout. Je to děsivé.


Charlotte

Já radši kávu.

2. června 2012 v 16:00 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Jako každodenní šálek čaje si někteří představí ten ranní s medem, nebo ten večerní mátový. Mně se původně vybavila myšlenka, že než čaj mám mnohem radši kávu, protože ji smím pít jen občas, jelikož obsahuje kofein a ten je nezdravý pro mladý organismus a bla bla bla, takže občas svůj ranní šálek vyměním za pozdně ranní, spíše dopolední kelímek ze školního automatu. Bohužel o kávě ani čajích toho vím asi tolik, že se někam dají, zalejí horkou vodou a je klid, takže to určitě není vhodný motiv pro článek na nějaké vážnější téma. Proto jsem si vybrala téma mně bližší a psychologičtěji náročnější, téma rutinné kruhy a překvapení.

Co se rutiny týče, každý nějakou máme, ať o sobě říkáme cokoliv. Například už jenom to, že ráno vstaneme v tolik a tolik hodin je rutina, nebo také zvyk. Těžko říct, mezi rutinou a zvykem je tak tenká bariéra, že občas rutiny vyměníme za zvyklosti a naopak. Osobně si myslím, že zvyky jsou něco významnějšího jako třeba o Vánocích, ale rutiny, jako třeba nedělní oběd jsou vlastně každodenní rituálky, které probíhají v rutinných spirálách.
Uvědomili jsme si někdy, že taková cesta do školy nebo zaměstnání, kterou podnikáme v určitou dobu na určitých místech a v určitých prostředcích se nám úplně změní pokud pojedeme jiným autobusem, nebo jenom pozdějším spojem? Jsou lidé, kteří se s tím výše zmíněným vypořádají naprosto lhostejně a dorazí do cíle se zpožděním, které nebudou řešit více, než bude nutné. Existují i lidé, kterým právě ono zpoždění, nebo prostě jen vynechání autobusu naprosto zpřehází celý den. Teď nemluvím přímo o autistech, kteří tímhle trpí nejvíce a vše musí mít v zarytých kolejích, protože u nich jde spíše o zvyky, ale o lidech, kteří mají naplánovanou každou minutu svého života.

Člověk je od přírody tvor plánující a vymýšející všelijaké strategie ať už jde o nákup másla a ušetření drahocenného času, nebo o získání peněz na danou věc. Dnes jsou k dostání zajímavé věcičky, díky kterým může člověk plánovat co hrdlo ráčí- diáře. Znám nejdenoho člověka, který už bez diáře nemůže ani dojít na nákup, natož si třeba odpočinout, ale že se pořád ještě vyskytují jedinci, kteří si nedokážou naplánovat ani dovolenou je pezpochyby pravda, ale o těch jindy. Případy, které jse zmínila nejsou ideální. Nejlepší je zlatá střední cesta.

A přesto, když člověk touží zbavit se plánovací horečky a smířit se s tím, že se dějí věci, které nenaplánoval a které se nikdy neměli stát, musí si uvědomit jednu podstatnou věc. Život se nedá naplánovat. Budoucnost je nejistá v mlhvých záblescích, které často udělají člověku čáru přes rozpočet, proto je třeba uvědomit si, že nikdo neví, co bude za pár minut, natož plánovat, co bude za týden/ měsíc/ rok. Je dobré mít nějaký plán budoucnosti, ale je nutné být připraven na to, že ho kdykoli budeme muset celý předělat. Protože život je jedno velké překvapení a nikdy nevíme, co bude zítra.

Charlotte Chocolate