Červenec 2012

Milý deníčku, aneb deníková teorie

31. července 2012 v 13:36 | Charlotte Chocolate

Chci lepší svět. Chci svět rovnoprávnosti a svobody. Svět bez lží a podrazů. Svět, který si zaslouží každý dýchající člověk, svět, kde bude hlavní cestou pravda. Pravda je totiž to, co nám otevře oči a přinutí nám sundat ty růžové brýle. Pravda a nic než pravda, to je klíč k lepšímu světu.

Milý deníčku! Jak často píšu tato slova, aniž by hrozilo, že mě někdy omrzí? Asi stejně často, jako jsem vídala tvou tvář a nemohla se na ni vynadívat. Každý den jsem tě mohla pozorovat, jako kdybych tě viděla poprvé v životě a mohla bych se na tebe dívat pořád, stejně tak to je i s mým deníkem.
Můj deník je moje poslední záchrana, můj deník je můj nejlepší přítel. Není nic lepšího než vypsat se z toho, co cítím, než spojit duši s perem a psát. Existují jen tři věci, ke kterým můžu být naprosto upřímná: Bůh, můj deník a má mysl. Nikde nemohu být svobodnější, nikde nemohu být více SVOUCNÁ. Ano, použila jsem to slovo, ten výraz, kteří fanoušci Alenky v říši divů hravě rozpoznají. Výraz, který je mi bližší než cokoli na světě. Každý se něčeho bojí. I já se bojím. Bojím se tolika věcí, že to občas sama nedokážu spočítat. Bojím se, že zklamu, bojím se neúspěchu a bojím se, že nebudu mít dostatek vůle, abych dosáhla svých cílů. Největší strach ale nemám z pavouků nebo tmy, největší strach mám z toho, že ztratím svou svoucnost. Že mě někdo dokáže ovlivnit natolik, že si ani neuvědomím, že se měním proti své vůli. Že se ze mě stane vyprahlá nicka, která byla tak dlouho ovládána světem, že teď už sama nedokáže znovu myslet. Děsím se toho, že vyhasnu.

Možná jsem jenom malá naivní holka, která věří v lásku a dobro, možná nikdy nenajdu to, co tak usilovn pátrám. A možná všichni ti, co se i vysmívají za mou otevřenost a upřímnost jednou zjistí, že já mám v životě vše, co bych jen mohla chtít. To oni pouze nečetli moje deníky. To oni mě nikdy neviděli takovou, jaká doopravdy jsem, bez vší té frašky společnosti a toho, co se patří. A možná je to proto, že jsem jim své deníky nedala přečíst. Kdoví. Kdyby třeba viděli tu upřímnost v mých slovech, chtěli by být taky takoví. A proto to udělám. Proto těm, kterým důvěřuji a těm, o kterých vím, že si zaslouží nahlídnout pod povrch mému světu dám přečíst svůj deník. Jen ať vidí, jaká jsem ve skutečnosti, jaká jsem když jsem zamilovaná, když jsem veselá, jaké jsou mé myšlenky, když jsem naštvaná nebo smutná.
Jen v mých denících je pravý význam mých básní, pravý význam mých povídek a příběhů, jen v mých denících to jsem doopravdy já.

A já věřím, že jednou za mnou někdo přijde sám od sebe a sám za sebe bude chtít vidět pravdu, že už nebude chtít být ovládaný. Že bude chtít pravdu, protože ta přeci náleží každému člověku. Až jednou přijde někdo a bude chtít vidět moje deníky, až si bude chtít přečíst o pravdě, o světu a o upřímnosti, která má být ve světě. Věřím, že za mnou přijde někdo, kdo mi bude pomáhat šířit pravdu dál...

Charlotte

Maminko

29. července 2012 v 21:22 | Charlotte Chocolate |  Básničky
Tuhle básničku jsem složila u rybníka, když na mě přišla depkařská. Ani nevím, kde jsem k tomu přišla, objevila jsem to potom náhodou a skoro nepoznala, že jsem to psala. Přijde mi zajímavá, tak si jí užijte.

all rights reserved
 
 
Maminko

Rudá barva krvavá,
v kapkách na sklo padá.
Maminečko moje,
ty víš,
že mám tě ráda.

Každá kapka vína
je jen dalším zlem,
každá kapka slzy
v mým srdci kamenem.

Tak již prosím nesmáčej
rty svoje ve víně,
tak už nepros zoufale
o další.
Maminko, tak prosím tě!
Neplač. Nepij.

Charlotte Chocolate

Alenka na Měsíci

28. července 2012 v 16:12 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Tentokrát Alenka zrcadlo ani nehledala, ba měla v úmyslu poslušně zůstat ve své postýlce a ráno znovu zabavit svou mladší sestřičku, která se nejraději ve svých přepychových načančaných šatičkách s mašličkami válela v blátě.
Alenku velmi překvapilo, že ji hodiny umístěné v srdci velkého chladného domu, které právě odbíjely půlnoc,probudily. Jen tak tak si stihla obléct teplejší šaty, když tu náhle ucítila ten starý známý vánek, a najednou se před ní objevilo zrcadlo. Alenka nestihla ani zaprotestovat a už ji ten mrazivý sříbrný vír vtáhl dovnitř. Ovšem tentokrát Alenka nepadala volným pádem dolů, nýbrž svištěla vzduchem nahoru.
Letěla kolem hor a stromů, a potom už byla v oblacích, které, když se jí dostaly do úst, chutnaly jako cukrová vata, ale byly pálivé. Alenka je znechuceně vyplivla a tvrdě přistála na zadku.
V první chvíli ji úplně oslepilo stříbřitě-zlatavé světlo. Jakmile se jí přizpůsobil zrak, vzhlédla. Nad ní stála pozoruhodná postava podobná ženě a natahovala k ní ruku, aby jí pomohla vstát. Alenka se jí ostýchavě chytla a zapřela se. V tom samém okamžiku ji ruka začala pálit tak, jako by ji strčila do ohně. Vyděšeně vykřikla, pustila se osoby a znovu si zvysoka sedla na již bolavou sedací část.
"Co to bylo?" zeptala se ostře stvoření. To se na ni usmálo a zvonivým hláskem odpovědělo: "Odpusť, netušila jsem, že jsi Pozemšťan. V tom případě vítej na Měsíci."
Alenka na stvoření chvíli koukala s otevřenou pusou a přemítala, kolik Měsíců vlastně zná ze školy. Nakonec se usnesla, že tohle tedy musí být doopravdy ten Měsíc, který tak často vídá v okně a kterému tak často svěřuje svá trápení do studených paprsků.
Znovu se podívala na stvoření a vstala, aby si z šatů oprášila jemné krystalky měsíčního prachu.
"A co ty jsi zač?" zeptala se osoby, která stále stála vedle ní a zvědavě si ji prohlížela.
Stvoření se znovu usmálo a pak řeklo: "Já jsem Hvězda. Vy Pozemšťané mi říkáte Polárka. Mám na starost noční péči o Měsíc, Alenko."
Alenka už byla zvyklá na to, že ji všude znají, takže ji ani nepřekvapilo, že Hvězda zná její jméno. Že kráčí po pevné stříbrné a mléčně bílé cestě jí došlo až když ušla pořádný kus cesty.
Hvězda ji vedla do jeskyně, která vypadala jako pohádkový palác. to, co připomínalo bílý mramor, byl ten nejčistší Měsíc.
Alenka vzpomínala, jestli by tady náhodou neměla téměř poletovat, ale potom usoudila, že v jejím případě není nic normální. Hvězda ji vedla po schodech stále vzhůru, pak ji zanechala na rozlehlé terase. Byly úplně na vrcholku paláce. Alenka se podívala nahoru - jako by hledala nebe, ale viděla jen nekonečně černý prostor. Hvězda ji posadila na naleštěnou židličku a odběhla.
Alenka ovšem neměla v plánu sedět na místě. Vzrušeně začala prozkoumávat prostor terasy. Chvíli si opravdu připadala jako v paláci, než došla na úplný okraj terasy. Před ní se rozprostírala čistá, krémově nadýchaná krajina. Z velikánských děr stříkaly ohromné gejzíry křišťálové vody a celý povrch připomínal mramorový důl.
Alenka vše pozorovala se zatajeným dechem. Pak si sama pro sebe zamumlala: "Sice nemám ponětí, co tady dělám, ale rozhodně to bude stát za to."



Doufám, že se bude líbit!
Charlotte :)

Mladší sourozenci

27. července 2012 v 17:41 | Charlotte Chocolate |  Svět kolem Charlotte
Když jsem byla malá, mamka mi vždycky říkala, že svou mladší sestru musím mít ráda, protože až ona s tatínkem umře, budeme mít jenom sebe navzájem, a proto na sebe musíme být hodné.
Původně jsem tenhle článek chtěla nazvat jenom *Sourozenci*, pak mi ale došlo, že můj problém je moje mladší ségra, zatímco ona by mohla přesně to samé psát o mně. Takže, jak jste už asi pochopili, mám mladší sestru. Je o 3,5 roku mladší než já a posledních 5 měsíců je nesnesitelná. Neříkám, že předtím to bylo nějak extra lepší, ale teď je to extrém. Zatímco mladší sourozenci vedou hroznou bitvu o to, jak hrozní jsou ty starší a ti starší dělají to samé s rozdílem, že jejich nepřítelem je ten mladší, já svou sestru prostě ignorovala.
Mladší sourozenci se obvykle učí od těch starších. Chápu, že okoukala sprostý slova a nějaký výrazy typu (hustý, cool,...), ale když se začala líčit víc než já a její outfity připomínaly léto na Floridě (a to podotýkám, že je únor a venku -10° a ona za sebou nemá ani první kulatiny), můj ignorovací systém byl značně otřesen. Když mi začala odsekávat a už ráno mi byla schopná zkazit náladu na celý den dopředu, dovolila jsem si mamince navrhnout, že by zasluhovala pár facek. Samozřejmě se tak nestalo, a proto teror mladším sourozencem pokračoval.. Až nedávno si naši konečně začali všímat, že jejich holčička se chová jako drzý fracek a díkybohu s tím začali i něco dělat..
Ale stejně to není fér!
Když mi bylo stejně jako jí, na nějaký šminkování nebylo ani pomyšlení, spát jsem chodila po osmý se slepicema a bez kouzelného slovíčka "prosím" jsem nedostala vůbec nic.
Poslouchat nahlas Tokiáče? To si děláš srandu! Takže zatímco já (tehdy vášnivá fanynka Tokio Hotel) jsem si je mohla pustit akorát když naši nebyly doma, nebo do sluchátek na mým (pra)I podu, mě každej den v pokoji řve na plný pecky Bon Jovi a zakáže jí to někdo? Ani náhodou!
Zkrátka a jasně, ty mladší to maj nejenom jednodušší, ale ještě mají mírnější pravidla!
Tolik pro dnešek, Vaše Charlotte :)

Co je nic?

24. července 2012 v 17:34 | Charlotte Chocolate |  Svět kolem Charlotte
Jednou nám naše paní fyzikářka položila otázku: Co by bylo, kdyby bylo nic? A to bych to nebyla já, abych nevypla po zbytek fyziky a nepřemýšlela o tom, co by bylo, kdyby bylo nic, co to záhadné nic vlastně je?
A tak se tedy znovu ptám: Co je nic?

Nic může být tma i světlo, nic může být všechno a zároveň jenom nicota. Nic je stav bytí a varující pocit zoufalství. Když cítíte nic, je to vážné. Když jsem naposledy cítila nic, stala se ze mě pochodující mrtvola, když jsem cítila nic, pohcovala mě bolest, prostupovala mi tělem až po konečky prstů a připomínala mi, že jsem naživu, a že to všechno se doopravdy stalo. Že odešel smysl mého bytí a zbylo po něm jenom mé prázdné já, které se s tím nemohlo smířit. A místo toho, abych tehdy bojovala, smířila jsem se s nic a nechala ho otupit mou bolest, mé smysly i mě samotnou.

A přesto je možné se ze spárů zákeřného nic vymotat. Stačí mít dost bujnou fantazii a náplň pro život. Ať si říká kdo chce co chce, dřív nebo později náplň znovu získá, stejně jako já. Pomalu mě to dostává k myšlence, která mě při psaní tohoto článku pohání. Dnešní svět je plný virtuálních hrátek, plný klamů a zrad. Mladí lidé z minulých generací, ale i ti ze současných v tomto klamu uvízávají jako rybky v síti. Tihle lidé jsou potom plní onoho nic, nechtějí se ho vzdát a hledají něco, co neexistuje a umírají nešťastní plní nic, bez náplně, umírají s pocitem promarněného života. S pocitem nicoty a takhle je třeba napadne otázka: Co po mně zbylo? Jak si na mě ostatní vzpomenou? Vzpomenou si vůbec?
Nevzpomenou. Zbylo nic. Nic, které se lstivě vykrade z mrtvého těla, z těla, ve kterém promrhávalo drahocenné vteřiny a jde napadnou dalšího člověka, který hledá sám sebe, je zklamaný a nešťastný a dané nic bere jako vysvobození.
Ptáme se, proč je dnešní svět tak zkažený, proč mladí lidé kradou a pokuřují na obrubnících. Ptáme se, proč je stovky rodin s malými i většími dětmi zadlužených a proč se oni rodiče chovají jako puberťáci. Krom inteligence v tom má prsty i ono nic. Našlo si slabého člověka, proklouzlo do něj a hřeje se na výsluní. Co myslíte, že cítí ti puberťáci s cigaretou sedící na obrubníku? Cítí chuť cigarety a cítí vůni dneška. Ale nic už nad nimi má takovou moc, že pohled na zítřek nevidí, ani ho nehledají. Nic jim vzalo budoucnost, veškerou chuť jít dál, objevovat a poznávat. Stejně je tomu tak u oněch dospělých, kteří díky nic nevidí do budoucnosti. Nechápou váhu života a jeho bytí a nechápou zodpovědnost rodičů, díky které jejich děti hladoví. A co vyroste z dětí, které vychoval někdo s nic v duši? Další člověk s nic v duši.

Neodsuzuju teď nikoho. Nemám v plánu vysvětlovat, jak nic v sobě poznáme a jak se z nic vyléčíme. Každý člověk je jiný, má jiné touhy a plní ho jiné věci. Když ovšem najde smysl toho všeho, něco, co ho pohání dál, může být v klidu, protože ona věc zaplní veškeré místo, kam by se nebezpečné nic mohlo usídlit. Tenhle člověk se nikdy nestane nicotnou obětí, protože pro nic je třeba prázdnota...

Smíchem k přežití

20. července 2012 v 20:20 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne

Optimismus v dnešní době? Tak tedy do toho..

Pokud je v dnešní době někdo optimista, obdivuju ho. Takoví lidé vymírají, ale stále žijící exempláře jsou opravdu, opravdu nejvíc v pohodě. Sama mám u sebe pár lidí, kteří se řídí heslem "nic neřeším a nějak to dopadne", ale přiznejme si, kolik z nás to dneska dokáže? Protože já se dřív nebo později za těmahle lidma podívat musím, jinak by mi z každodenního stresu a věčnýho nervování asi hráblo.


Občas vídám takové podivuhodné zjevy a tak neuvěřitelné chování, že přemýšlím, jestli se mám smát nebo brečet. Ono plakat by možná bylo bezpečenější, ale takový pořádný pláč člověka nejenom dostatečně vyčerpá, ale ještě mu potom dojde, že měl ty slzy vyplýtvat na něco lepšího, takžejá už v těhle chvílích neváhám a většinou se musím smát.

Možná se ve mně rodí první znaky optimisty, těžko říct. Prozatím mám všude vyvěsené cedulky s nápisama typu "prostě to neřeš" a podobně. Ačkoli šněčím tempem, začínám se učit věci brát tak, jak přijdou, nehrotit to, a když je nejhůř, prostě se rozesmát. Vždycky jsem bývala vážná a věci jsem si ráda linkovala, proto mě jakákoli maličkost mimo můj plán vyvedla z míry. Teď mám po boku lidi, kterým věřím a vím, že mi pomůžou. S nečekanýma věcma se pořád ještě vyrovnávám "rozdejcháváním", ale den ode dne je to lepší. Dřív nebo později už se budu moci všemu smát a do jakýkoli nový změny a situace se vrhnout hezky po hlavě s grácií a úsměvem!

Nemůžu říct, že "nechat to být, a ono se to nějak vyřeší" je ten nejlepší způsob k řešení problému, každopádně máte jistotu, že přežijete bez psychické újmy. Jedno je ovšem jisté: pokud se naučíte smát se a brát věci tak, jak přijdou prosté a syrové, dojdete k optimismu v dnešní době. A pokud se mou radou budete alespoň trochu řídit, přijdete na cestu, která vede k přežití pomocí smíchu. A ani to nebolí, když ovšem nepočítám smíchem namožené břišní svaly...


Charlotte :)

Moje slohová práce

18. července 2012 v 12:57 | Charlotte Chocolate |  Svět kolem Charlotte
Náš češtinář je co se češtiny týče velmi přísný. Právě hlavním bodem celého pololetí je vždy slohovka a gramatický test. Z té poslední slohové práce jsem dostala 95% jedničku, což je zatím nejlepší jednička ze slohovky a já jsem na ní moc pyšná.
Jako téma jsem si vybrala líčení, to je v podstatě popis s citovým zabarvením. V textu jsem musela užít větu: Byla tichá noc, měsíc prosvěcoval mraky, siluety všech předmětů připomínaly pohádkové bytosti. Myšlenka mě napadla hned, takže jsem dlouho neváhala.


Měsíční mýtinka

Ela vyskočila z okna a měkkce dopadla na trávu pokrytou tisícovkami stříbřitých kapiček čerstvě padlé rosy. Okamžitě přestala litovat svého půlnočního útěku a plně se soustředila na noční svět, který se kolem ní velkolepě rozprostíral. Připadala si trošku jako Alenka, když prošla tajemným zrcadlem, avšak pro ni bylo zrcadlem právě ono okno, které ji drželo daleko od svobody a volného myšlení.
Byla tichá noc, měsíc prosvěcoval mraky, siluety všech předmětů připomínaly pohádkové bytosti. Ela se obtížně přinutila rozběhnout a slibovala si, že krásou kolem sebe se ještě dostatečně pokochá, vždyť před ní teď bylo moře nekonečných dnů radosti a svobody! Když už bylo okno v bezpečné vzdálenosti, zastavila se. Noc nebyla chladná, ale nikdy neusínající větřích jí jemně hladil po spocených zádech, takže poprvé ocenila svůj nápad vzít si s sebou svetřík. Volným rozvážným krokem, který se spíše hodil na lázeňské promenády se pohybovala kupředu a lačně vzdechovala energizující noční vzduch.
Zatímco pozorovala tmavě modrou oblohu, na níž poblikávaly hvězdičky, a hledala jednotlivá souhvězdí, došla až k rybníku. Byl to ten rybník, k němuž se nikdy neměla přiblížit, a byl to ten rybník, o němž vyprávěly deníky jejích předchůdkyň na svých zažloutlých stránkách. Žaludkem se jí rozlil pocit vítězství. Z vysokých kapradin se ozývalo spokojené kvákání žab a hladové rybky na nočním lovu nedočkyvě vlnily hladinu.
Do toho všeho svítil s královskou mocí a vzbuzující tichý respekt nepřekonatelný a nepřehlédnutelný úplněk. Lehce rozléval své světlo v zářivých tónech stříbřité a v chladivých paprscích skrýval na jednoho lesního obyvatele, který zatoužil po noční svačince na rozlehlé mýtince u rybníka.
Přímo pod ním se rozprostíral již ne tolik děsivý Stříbrný les. Rozpínal se jako ochranná náruč pro všechny, co potřebovali skrýš a domov.
Tento romantický výjev jako z červené knihovny donutil Elu usednout na pískovou plážičku, čerpat sílu i potěšení, a když se ke kvákaní spontánně přidalo vytí mírných vlků a táhlé houkání moudrých sov, začala se jí pod mocnou tíhou ukolébavky klížit víčka.

Náhlé zakrákání vytrhlo Elu z říše snů a přinutilo ji několik minut dezorientovaně mrkat, než si události dnešního brzkého rána úplně vybavila. Růžovočervené obláčky již poslaly měsíc odpočívat a teď pilně připravovaly nebesa pro příchod slunce, které se nedočkavě dralo na povrch. Nad rybníčkem se vznášel pomalu se rozplývající mlhový opar.
Ela nejprve ověřila a probudila svou horkou kůži v rybníčku, načež se vydala vztříc novému dobrodružství do náruče Stříbrného lesa.

Tanec

16. července 2012 v 17:39 | Charlotte Chocolate |  Svět kolem Charlotte
Přemýšlela jsem, jak tenhle článek nazvat, napadala mě slovní spojení jako Let´s dance nebo Hobby-Tanec, ale nakonec jsem se rozhodle na prostě Tanec.
Tanec je způsob pohybu, kterým můžeme vyjádřit emoce, náladu a jaksi propustit ze sebe to, co tam po celý den držíme. Při tance se uvolňují hormony štěstí-endorfiny. Když nepočítám tančení před zrcadlem a pár plesů, tančit jsem začala už v dubnu a dnes bych bez tance nedala ani ránu. Začátky byly těžký a chvílema moje ego dost trpělo, ale pocit svobody a souznění, který cítím teď, když zavřu oči a tančím bych už za nic nevyměnila.. A jaký to dělá zázraky s postavou? Kondička, svaly, soutěživost, to všechno jsem si vypěstovala až s tancem..
Tančím ZUMBU, což je směs aerobických prvků a latinsko-amerických tanců. Miluju ZUMBU. Mám kamarádku, která dělá balet (nebo tančí něco, co to připomíná) a když vidím ty pravidla, tu morálku říkám si, že já bych nikdy nic takovýho tančit nechtěla, ale ani nedokázala, protože v latinsko-amerických tancích žádná "pravidla" vlastně nejsou.. Kdyby to teď četl nějaký tanečník, asi by mě nakopl do zadku, ale já si za tímhle stojím.. Při zumbě se kroutíte, ale nikdo vám neříká, kde se kroutit nebo jak dlouho, prostě se kroutíte tak, jak chcete..
"Musíš cítit hudbu." Tak tahle hláška je z Dirty Dancing 2 a zatímco někdo (upřímně velká většina) to vnímá jako rady instruktora, já cítím, že tahle věta má obrovskou váhu a navíc je stokrát pravdivá! Není nic krásnějšího, než zavřít oči a tančit.. Nikdo vám nemusí říkat jak, jednoduše se sehrajete s hudbou.
U nás doma nikdo neví, co pro mě tanec znamená. Táta jakmile mě někde zahlídne vlnit se do rytmů, co mi zní v hlavě pronese něco ve smyslu ať přestanu a ať dělám něco užitečnýho, popřípadně si ze mě začne utahovat.. Maminka se zasměje, ale kdyby jen tušila!
Kdyby tušila, že tanec je pro mě vším! Nikdy jsem tohle nikomu neřekla, ale jsem ráda, že to sem můžu napsat, protože myslím, že nejsem jediná, kdo to cítí stejně.. Protože já "Tančím abych žila!"
Vaše Charlotte Chocolate

I have a dream...

15. července 2012 v 21:35 | Charlotte Chocolate
Jako malá jsem chtěla být baletka. S mým věkem rostou i mé sny, ale některé stále zůstávají. Chci mít rodinu a být dobrou mámou. Mám i sny, které nechci, aby se splnily. Noční můry, postrachy, děsy. O těch neříkám nikomu, nepřiznávám je ani sobě. Občas mám v hlavě příběh. Hraje mi tam i se všemi emocemi, ale nikdy se nesplní... Tohle je jenom moje fantazie, která mi akorát ubližuje. V pravých snech se dá číst, přináší nám varování a zprávy z našeho podvědomí, které tak často ignorujeme.

Naučila jsem se jít za svým snem. Jsem připravená být spisovatelka a udělám pro to maximum, bude to bolet a brečet budu ještě hodněkrát, ještě nesčetněkrát mě rozervou vejpůl a zatancujou si na mně cancan, ale já se zvednu a půjdu dál.

Vlastně ani nemám pořádnou motivaci, vlastně jediný, co mám je víra, že z těhle sesmolenejch řádků jednou vznikne něco, co budou ostatní brát. Uznávám, že tenhle článek je extra krátkej, ale nemám sílu se rozepisovat a navíc, kdybych měla o snech napsat úplně všecko, nikoho by to nebavilo.

Žiju svůj sen, svůj život a nenechám si ho nikým vzít!

Charlotte :)




Pocta královnám!

11. července 2012 v 9:47 | Charlotte Chocolate

Ať žijou Jane!

Jane Austenová. Jane Eyerová.
Dvě jistě velice známá jména. Dvě různé dívky se stejným osudem.
Jane Eyerová je fiktivní postava z románu Charlotte Brönteové, který vznikl jen o něco málo dříve než se Jane Austenová proslavila svým prvním románem- Pýchou a Předsudkem. Jane nejprve vyrůstala v domě své bohaté tety, která ji však nikdy neměla ráda a ani Jane neměla ráda ji. Jako údajně nezvladatelné dítě jí teta poslala do školy, kde s ní opět nezacházeli přiliš dobře, až na její dvě přítelkyně- hodnou vychovatelku a kamarádku, která posléze umírá na tyfus. Jane je chudá a opuštěná, nicméně má velký talent na kreslení a hraní na klavír, tak všichni doufají, že se jednou Jane Eyerové zbaví, až dostane místo guvernantky. Z Jane vyroste překrásná mladá žena, která odjíždí ze školy, aby se ujala nové svěřekyně jako guvernantka a tam potká jeho- údajného otce malého děvčete, muže, který je okouzlující, ale nikdy se neví, jesli žertuje nebo mluví vážně. Jane se do něj zamiluje a on do ní. A zde je jedný rozdíl Jane Eyerové a Jane Austenové. Zatímco fiktivní postava Jane najde lásku a klid v manželství, reálná Jane Austenová se nikdy neprovdá.
Jane Austenová se narodila jako dcera faráře, peníze sice měli, ale na zabezpečení Jane do budoucna to nestačilo, a tak hledala matka Jane bohatého ženicha. Jeden se o ní ucházel-jistý pan Wisley, kterého však Jane nemilovala a odmítala si ho vzít. Jane se zamilovala do Toma, kterýse však s dívkou bez původu nemohl oženit a ačkoli se pokusili i o útěk, jejich lásce nebyl dopřán svazek. Jane Toma milovala, a i když se on oženil s jinou bohatou ženou, nepřestala ho milovat, proto se také nevdala. A jakož to tak většinou bývá, milostné trápení daly vzniknout světovému bestelleru- Pýcha a předsudek, kde se Jane Austenová vtělila do postavy Elizabeth Bennetové. Když se Jane později už jako savná znovu setkala s Tomem, seznámil jí se svou dcerou- Jane. Jane Austenová sice nenašla lásku, zato si splnila svůj sen a stala se známou spisovatelkou, která je uznávaná i v dnešní době.
A jedné věci přece lituji. Že nemůžu poznat ani jednu Jane osobně. Teoreticky můžu, protože duch spisovatele je vložen do každé knihy, do každé stránky, do každého slova a já se můžu s Jane setkat, ale chtěla bych se s nimi sejít. Chtěla bych, aby mi dodaly odvahu při psaní příběhů a při hledání lásky.
Věřím, že Jane Eyerová i Jane Austenová byly obdivuhodné, silné a nezávislé ženy, které to v dané době vůbec neměly lehké a které přes všechna ta trápení bojovaly za své cíle a za to, co cítí. Byly to ženy, které v tak svým způsobem kruté době neztratily víru a přesvědčení, že jejich názor je nyní možná odsouzeníhodný, ale v budoucnu už nebude. Ženy, které neztratily naději a vydobyly si své nároky a svá práva, ač to byla jakkoli těžké. Kdyby mě teď mohly obě slyšet, řekla bych jen jediné: "Smekám, dámy."

P.Š.T.

6. července 2012 v 22:55 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
"Mám tajemství. Když ti ho řeknu, slibuješ, že to nikomu neprozradíš?"

Uznávám, že držet v sobě tajnosti zvlášť, když vás to tíží a máte v hlavě zmatek, je maximálně obtížné. Občas to jenom vybízí k tomu, aby to bylo řečeno. Pokud se to týká vaší osoby, následky si ponesete sami, ale pokud střežíte důvěrné tajemství člověka, který vám věřil natolik, že vyhladal právě vás, to už je opravdu podpásovka.
Těžko říct, jestli více uškodíme člověku, jehož tajemství vypustíme do světa, nebo sobě, protože ztratíme důvěru onoho člověka a ještě nás bude trápit jedna výčitka svědomí za druhou (samozřejmě se objevují i jedinci, kteří s výčitkami nemají problém, těch se druhý bod netýká).
Už jsem strážila spoustu tajemství. Zjistila jsem, že záleží na váze chráněné informace, protože bezvýznamnou věc pustíte z hlavy a na nějaké tajemství zapomenete. Kdežto nějaký velký hit se vám pořád honí hlavou, a občas vás jeho nešíření stojí šťípání v krku. Vím, že když jsem v dobrém a očistném slova smyslu tajemství přeci jen použila a lehce nastínila, jedině se to obrátilo proti mně.

Proto jsem co se tajemství týče skeptická. Často měním tajemství s touhou. Jenomže o mé touze se jednou všichni dozví. Jsou ale tajemství, které o mně neví absolutně nikdo (berme to teď tak, že Boha do toho nepočítám). Tahle tajemství mě tíží a někdy mě přímo nutí, abych je jen tak plácla. Tohle "jen tak plácnutí" je ovšem velmi podstatné, protože co je jednou řečeno, už nelze vzít zpátky. Naučit se tohle bylo složité. Jsou věci, které by lidé nepochopili. Jsou věci (a teď nemluvím jenom o lítání na koštěti - který mi pořád nejde- a ještě se trefit do komína?), které kdybych na sebe světu práskla, asi bych dopadla špatně. Nemluvím teď o společenském postavení, protože to už je velmi nízko, díky mému otevřenému vystupování, ale mluvím o věcech, které se prostě neříkají. Nevím proč tomu tak je, ale už od narození se mi tohle vtlouká do hlavy. "Jsou věci, které ostatním říkat nemůžeš. Ať už jde o heslo k tvýmu účtu, nebo jen o datum narození tvýho přítele. Bla, bla, bla." Tehdy jako malá holka jsem to nechápala. Vlastně se ještě teď učím, že v tomhle světě nemůžu věřit skoro nikomu. I dobrý přítel je schopný mi nakonec vrazit kudlu do zad a moje tajemství použít proti mně samotné.

Ani nevím, co jsem tímhle článkem chtěla sdělit. Tajemství mezi námi budou stále a můj článek to nezmění, ale to jsem ani neměla v plánu. Pevně uchovám svá tajemství před světem, ať to stojí cokoli, a když už opravdu uvažuju o tom, že bych ho někomu svěřila, asi mu budu muset maximálně důvěřovat. Vemte si snad poučení, že tajemství má být tajné, takže jamile to ví více než pět lidí a šíří se to světelným tempem dál, tajemstvím už to není - drby jsou dalším problémem, ale o těch už jindy.

Myslím, že čím méně lidí se tajemství dozví, tím líp. Ačkoli některá tajemství jsou přímo vybízející k odhalení a poznání...

Charlotte Chocolate

Pekelný červen

4. července 2012 v 19:46 | Charlotte Chocolate |  Měsíce kolem Lottie
Tak jako každý měsíc i za červen dlužím osobní "recenzi" měsíce. Mám pocit jako kdyby to nebylo třicet dní, ale tři stovky dnů, protože se dělo takových věcí, že mi z toho šla hlava kolem.
Páni profesoři finišovali a my s nimi, takže co se náročnosti školy týče, vyskočila pěkně na hodnotu 11. Jinak byl červen měsícem bouřek a nových zkušeností, které často bolely, a musela jsem si na ně přijít hezky tvrdě. Vzhledem k problémům v nejosobnějším soukromí byla jsem často ponořená do "depkoidní" nálady, takže jsem se hlavně v červnu přesvědčila, kteří lidé kolem mě jsou opravdu přátelé, kteří lidé mě nepotopí a neutečou. Jsem ráda, že je mám, všechny.

Rubrika Střípky z Wonderlandu byla asi prokletá. Nevím, co víc k ní říct, protože by to zase někoho mohlo urazit, nebo by vzniknul na základě mých řádků nějaký další problém (kterých bylo opravdu, opravdu požehnaně). Ačkoli vím, že spoustě z vás se mé deníky líbily, jiní nedokázali skousnout to, co jsem tam psala, nedokázali skousnout upřímnost a můj názor jim vyloženě vadil, takže jsem měla o problémy postaráno. Těžko říct, protože já se nehodlám nikoho ptát co psát smím, a co už by si někdo mohl vyložit jako urážku a myslím, že ve světě se vás taky nikdo neptá, co si o vás má myslet. Jediné, co mi zbývá, je doufat, že ti všichni, co mě teď haní a myslí si, že mě dostali, vyrostou, a že třeba jednou pochopí, že to co dělají, je ubohé. Třeba se to taky nestane, ale já teď s jejich závistí počítám. Nechci se chvástat, ale vím, že jsem dobrá. Přežijou to. Byli to lidé, kteří mi byli dost blízcí, ale to už je pryč. Teď po tom všem už bych jim nesvěřila ani svůj toaletní papír. Jsem pyšná na svojí mamku, že jim to tak natřela a jediného slova, který napsala, nelituju, protože má svatou pravdu (koneckonců jako moje máti vždycky má). Došlo mi, že v životě má člověk jenom těch pár lidí, kteří se nebojí ho rozesmát. To, co mi provedli oni, mě bolí, ale chápu to. Nemají nic lepšího, takže nějaká Chocolate jim je u zadku. Mrzí mě, že jsem přišla o tolik lidí, kterým jsem důvěřovala, a za kterými jsem stála. Odpustila jsem jim, ale zapomenout nedokážu. Mají to, co chtěli, beze mě.
Původně se sem ani neměli dostat, ale to je moje chyba, naletěla jsem. Málem mě donutili, abych to vzdala a začala znovu. Smazat to tady celý i s mýma 6 měsícema práce by chtělo 2 kliknutí. A já jsem to skoro udělala. Než mi došlo, že přesně tady o to jim šlo. A mně bylo jasný, že tohle se jim nepovede. Holt už něco vydržím. Nevzdám to. NIKDY to nevzdám, protože to bych to nebyla já. Už mě skoro měli. Nakonec mi došlo, že smazat rubriku Střípky z Wonderlandu bude to nejlehčí. Přestanou mít kecy a já budu mít klid, a to je jediný, co od těch "lidí" teď chci. Dokud mi oni dají pokoj, dám pokoj i já jim.
Život je drsný a pravda krutá a já chápu, že to někteří prostě neunesli. Dřív nebo později budou muset, ale oni si na to přijdou sami. Nikdy se nebudu stydět za to, co napíšu a za své názory už vůbec ne. Slibuju, že až od nich budu mít pokoj, vrátím to sem. Ale teď je necháme žít. Prozatím.
Nenávidí mě teď, ale já jsem za to ráda. Je mi jasné, že kdyby mě měli všichni rádi, bylo by to mnohem horší, a když jsme u toho, taky je zrovna nezbožňuju. Psala jsem pravdu, psala jsem svoje názory otevřeně a bez úprav. Chcete, aby si o vás všichni mysleli jenom to nejlepší, ale takhle to nechodí. A zatímco si všichni hrajou na vaše nejlepší kámoše, já to nemám za potřebí a píšu, co cítím. A jak mi sami říkáte, blog je veřejná věc, kterou si může každý přečíst, stejně jako tam každý může cokoliv napsat. A tak píšu. Třeba se z toho zcvokněte.
Vím, že spoustě z vás se rubrika líbila a je mi líto, že už nemůže poračovat, protože i já jsem jí měla moc ráda. Je mi líto i těch, kteří neunesli pravdu, ale to je tak všechno. Udělali mi na chvíli ze života peklo, takže jediné, co mohu udělat s úsměvem, je litovat je.


Pokud jste si všimli nového desingu, jenom jsem improvizovala, a ta růžová už mě vytáčela. Poslední dobou získávám energii hlavně z modré a zelené, hlavně z reálných barev. Z té růžové už jsem se probudila.

Obecně - teď jsem na dva měsíce svobodná. Většinu toho času budu mimo své pole psací působnosti, ale články vycházet budou, o to se postarám. Teď plánuju prázdninový deník, který bude zaměřený na prázdninové zážitky a příhody, takže se dotyční nemusejí bát životní újmy.

A co teď?
Mám za sebou další rok školy a čeká mě jich ještě spousta. Prošla jsem si důležitou částí svého života, kdy jsem hodněkrát za jeden měsíc upadla doslova na hubu, ale zvedla jsem se a jdu dál. Dobře vím, že výše zmínění nejsou jedinou překážkou tady, a je mi jasné, že se budu muset prát. Pevně věřím, že to zvládnu.
Tady a teď jsem si jistá, že blogování nevzdám, a že si půjdu za svými sny, i kdyby to mělo bolet sebevíc. Tohle je život.
Teď jsem prostě šťastná, bez matematiky a domácích úkolů. Šťastná, že můžu žít v tomhle divným světě. Ale jo, zatím šťastná, zatím živá.
Uvidíme.


Charlotte Chocolate