Srpen 2012

Teorie prázdnin

31. srpna 2012 v 15:30 | Charlotte Chocolate
Tenhle článek bych ráda věnovala dnům, které jsou určené na lenošení, flákání, spaní a relaxaci. Samozřerjmě nemluvím o ničem jiném, než o milovaných prázdninách!

Ťik ťak!

29. srpna 2012 v 20:28 | Charlotte Chocolate |  Prázdninové světélkování
Ano, přestože prázdninám už téměř odzvonilo, přináším vám náhled do těch svých, a že letos byly opravdu vydařené!
Tenhle náhled je okořeněný o moje pocity a názory, které zpětně zaznamenávám z prázdninového deníku.
(Pokud vzpomínáte na rubriku Střípky z Wonderlandu, nebojte se. Nemyslím, že to byla chyba, ale někteří jste to holt špatně nesli, že o vás někdo říkal pravdu, takže to nebudu opakovat. Počkejte až odmaturuju a všechno to sem vrátím.)

Doufám, že se na správných místech budete smát a na těch nepovedenějších držet se mnou (no alespoň trochu). A že jsem si občas připadala spíš jako slisovanej burger strejdy Mc'Donalda.

Nezbývá mi nic jinýho než popřát vám příjemné počtení.
Charlotte :)

Přemýšlím...

29. srpna 2012 v 12:29 | Charlotte Chocolate |  Dávné šuplíkárny
Tenhle "výtvor" vznikl už velmi, velmi dávno a vlastně ani nevím, o co se jedná. Splácala jsem něco mezi básní a úvahou a dokonce k tomu mám vymyšlenou i melodii.. Všichni to známe, když se nám hlavou honí i stádo slonů...

Sněhurka a lovec

29. srpna 2012 v 8:00 | Charlotte Chocolate |  Recenze a všehochuť
Koncem května přilétl do kin nový film Kristen Stewart Sněhurka a lovec, kde se Sněhurka ukáže v úplně novém kabátě- jako válečnice. Jestli uvažujete o stažení, tady je malá recenze a moje osobní hodnocení.

Lesní poznání

27. srpna 2012 v 21:37 | Charlotte Chocolate |  Povídky
Tato povídka vznikala postupně na různým místech na světě a já k ní mám velmi blízký vztah a je značně autobiografická. K jejímu stvoření přispěly ve značné míře sluneční paprsky, tak si jí prosím užijte stejně, jako já.

Máma má vždycky pravdu

25. srpna 2012 v 20:20 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Nevím, jak ta vaše, ale ta moje je na téhle větě přímo závislá a vždy, když je v koncích, co se mé vyřídilky týče, touhle větou mě odzbrojí. Prostě: "Jsem tvoje matka. Matka má vždycky pravdu."

Lásko, čas vypršel.

23. srpna 2012 v 21:37 | Charlotte Chocolate |  Básničky
Námět vznikl u rybníka, ale báseň jako celek vznikla u řeky Vltavy, kde jsem se luxusně spáila. Báseň vznikla v opojení malinovkou a nevztahuje se konkrétně na jednu osobu.

all rights reserved

Prasátko Peppa

20. srpna 2012 v 16:00 | Charlotte Chocolate |  Svět kolem Charlotte
Nemohla jsem si odpustit tohle sem nedát.Ve škole to mělo úspěch, tak přeji příjemnou zábavu.

Madagaskar 3

19. srpna 2012 v 16:46 | Charlotte Chocolate |  Recenze a všehochuť
Takže během konce června a začátku července napadl naše kino nový super film, třetí díl očekávané zvířecí komendie Madagaskar 3! Pokud jste film ještě neviděli a uvažujete o stažení, zde přináším svou recenzi.


Režie: Eric Darnell a spol.
Žánr: rodinná komedie


Děj:
Naše oblíbená partička se tentokrát ocitá ve velkým maléru- honí je sebevědomá Francouzska, která nemá ve zvyku ustupovat. Na útěku se připojí k starému a nyní již neznámému cirkusu, který kdysi býval špičkou ve světě. Společně se rozhodnou cirkus zase postavit na nohy a uvést do síně slávy. Jen kdyby jim v cestě nestála ona lovkyně zvířat!
Nakonec se splní úplně vše do posledního detailu a zvířátka si jen tak tak zachrání srst!

Moje hodnocení:
S celou rodinou se vydat do kina, to chce odvahu. Film Madagaskar3 nás ale opět nezklamal a ještě značný čas po opuštění kinosálu nás neopouštělo ani slavné "puntíky, puntíky AFRO!" a výbuchy smíchu. Jedině doporučuju!

9/10 bodů



Veselá strana černé

18. srpna 2012 v 10:00 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Ráda bych tento článek začala historkou, která se váže na mé období ve školce.

Maminka si jako každý den vyzvedávala svou dcerku v městské mateřské školce a už v místosti na přezůvky ji přivítaly nové obrázky, které pilné děti ve školce vytvářely. Jako vždy se tedy jala hledat dílko své dcery a její pozornost upoutala úplně černá čtvrtka. Téma výkresů znělo "Moji bubáci a věci, kterých se bojím." Ať maminka hledala seč mohla, výtvor své dcery ne a ne najít.
Rozhodla se tedy zeptat paní učitelky, která ji se smíchem zavedla zpět do místnosti, kde s pokusem o vážnou tvář ukázala na úplně černý papír. Na jiných čtvrtkách stáli bubáci a duchové, ovšem na téhle nebylo nic, jenom mraky černé.
Maminka tedy jen chápavě kývla a jakmile se svou poskakující dcerkou opustila školku, okamžitě začala vyzvídat o tom, co ten výkres-nevýkres má znamenat. Holčička se na ni zatvářila, jako že je úplně nechápavá a s kudrlinami a nevinným úsměvem odpoví: "Přeci tma, maminko."

Krásně jsme vpluli do začátku mého polemizování o černé. Takže, jako malá jsem měla ráda žlutou a černá pro mě znamenala tmu a čerty, kterých jsem se díky hvězdným Mikulášům u nás doma opravdu bála. Společně se zkušenostmi přestával svět být žlutý a černé odstíny se objevovaly čím dál tím častěji. O tom, že svět vlastně není žlutý, ale ani černý, ale vlastně úplně zelený se teď bavit nebudeme, o tomhle můžeme bádat jindy. Pomalu se dostávám k jádru svého uvažování.
Kdy tedy vídáme černou?
Osobně se s černou setkávám na pohřbech a na akcích, kdy chce člověk vypadat seriózně a tady se prosím pozastavme - všimli jste si někdy, že jakmile chce někdo vypadat váženě, bere na sebe hlavně černou, popřípadně černobílou kombinaci ?! Jasně, zkuste si vypadat seriózně ve svítivě růžových šatičkách s medvídkama, pochybuju, že se vám to povede, ale o tom zase jindy...
Tak jsem tedy trochu zkoumala, kdy černou vytáhnu já osobně, a vykoumala jsem, že jí dávám přednost ve chvílích, kdy jsem došla k nějakému vnitřnímu poznání, nebo mi není zrovna veselo a nemám chuť být barevná. Černá na mně podtrhne tajemná zákoutí, a to jak fyzická, tak ta v mé hlavě, zákoutí, která znám jen já a vyšší moc.

A tak se ptám, může být černá signálem pro veselost?
Ano i ne.
Jsou lidé, kteří dokážou nosit černé barvy a být veselí, ale lidem v pohřebních síních asi moc veselo nebude... Již v dávných dobách daleko před hrozbou módních trendů považovali černou za barvu smutku, za barvu zla, ovšem nyní už je to barva neutrální, spíše klasická.

Jaký je tedy závěr?
Já nosím černou ve speciálních okamžicích, které jsou ne vždy veselé. Většinou ale úroveň mého vědění posunou někam dál, takže hluboko v mém nitru cítím radost z nového poznání.
Pokud má tedy černá nějakou veselou stranu, pravděpodobně závisí na osobnosti člověka, který ji nosí a o jeho vnitřní smířenosti s barvou světa.


Charlotte Chocolate


Jiná láska

16. srpna 2012 v 19:12 | Charlotte Chocolate
Jen čirý děs. Jen bezmoc. On je zvíře, je šelma vždy připravená ke skoku, jedovatý had, připravený k útoku.

Z mého tichého respektu a obdivu k našemu češtináři se po několika měsících šikany mého kamaráda z jeho strany stala nenávist. Při hodině se všechny mé orgány stáhly, moje ostražitost pracovala na nejvyšší výkon, on totiž mohl kdykoli zaútočit, kdykoli udeřit. Dřívě vyhledávané hodiny se pro mě staly noční můrou. V jeho přítomnosti všechny mé instinkty křičely, ať utíkám, ať se neohlížím. Nikdy jsem neutekla. Ovládala jsem svou auru, potlačovala svou alarmující hrůzu a ignorovala mdloby, které se na mě sápaly. Občas se snažil být milý, někdy ke mně až příliš pozorný.
"Už toho mám plný zuby! Jdu za ním a pěkně od plic mu řeknu, co si o něm myslím." Opět zničený spolužák se mě ani nepokusil zastavit.
Když jsem rozrazila dveře do kabinetu, shodou okolností tam nikdo nebyl, jenom on. Zatímco se na mě udiveně díval, spustila jsem, aniž bych se obtěžovala s pozdravem: "Jak můžete? Co se to s vámi stalo? Kdysi jsem vás obdivovala, uctívala jako něco posvátného, ale teď?! Jste mi odporný. Jste ohavný. Jste monstrum. Co vám Tomáš udělal? Co?! Kde jste vzal právo k těm hrůzám, co mu děláte? Je mi z vás špatně!" Skončila jsem s proslovem a zrychleně dýchala. Díval se na mě, jako na zjevení. Čekala jsem, že se zvedne a začne křičet, ale nestalo se tak... Jeho smířenost mě trošku šokovala, ale na soucit jsem neměla ani pomyšlení. Bez dalších slov jsem se otočila a chtěla odejít. To, co se stalo potom bylo tak elektrizující, náhlé, jako když stisknete vypínač a celý svět zhasne, nebo se rozsvítí.
Chytil mě za zápěstí a přitáhnul k sobě. Byla jsem tak ohromená, že jsem se ani nevzpírala, když se jeho měkké rty přitiskly k mým. Líbal mě se stále větší dychtivostí a já mu polibky vášnivě vracela. Nějaká část mého já mě prosila, ať utíkám, ale všechno ostatní křičelo pro další polibek, takže jsem ten hlásek ve své hlavě jednoduše ignorovala. Potom, co jsme se od sebe po několika dlouhých minutách odtrhli, oba jsme zrychleně dýchali. Nechápala jsem. Byla jsem tak zmatená jeho reakcí. Posadil si mě na klín a šeptal mi, že tady o tom se mu uždávno zdálo, jak dlouho už to toužil udělat... Srdce mi bušilo a chuť znovu ho políbit byla nesnesitelná. Posledními kapkami své vůle jsem se ovládla a bez jakéhokoli dalšího slova odešla...
Druhý den byl na hodině celý rozklepaný. Koktal, téměř se nesoustředil. Byl vyloženě roztržitý, a když jsem náhodou zachytila jeho pohled, zrudl a uhnul. Po hodině si Tomáše zavolal do kabinetu. Seděla jsem jako na trní a čekala. Tomáš přišel, na rtech úžas. "Nevím, co jsi mu včera řekla, nebo provedla, ale skoro se rozbrečel. Tak upřímnou a zoufalou omluvu jsem ještě neslyšel..." Srdce mi zase začalo bít jako o závod. Vybavila se mi včerejší náhlá událost a do tváří se mi nahrnula červeň. Včera jsem celý den přemýšlela o tom, co to mělo znamenat, nikomu jsem to něřekla, vždyť jak by to vypadalo? Teď mi ale jednotlivé dílky skládačky začaly zapadat dohromady. On Tomášovi ubližoval kvůli mně! Mně! Ve spáncích mi tepalo, ale to už mi teď bylo jedno. Pokud jsem to pochopila správně, to včera nebyl jenom úlet. Žaludkem se mi rozlil pocit, který jsem nedokázala identifikovat, každopádně byl pozitivní, až naléhavý. Bez jediného dalšího slova jsem si sbalila věci a šla k němu do kabinetu. Jakmile mě uviděl, rozsvítil se jako vánoční stromeček, potom zdrudl a nakonec se mě zeptal, co potřebuju. Jeho kolegové šli po své práci a jeho reakce si ani nevšimli. Řekla jsem mu, že se mi dělá špatně, a pak jsem trochu zasimulovala pád. Ostatní profesoři mi na to skočili a on navrhl, že už stejně končí a že mě doptrovodí k lékaři. Srdečně jsem mu poděkovala a nechala se obskakaovat. S lehkostí se přizpůsobil mému divadýlku, a pak už idylce v nekonečném líbání u něj doma na gauči nic nebránilo...
Po pár týdnech jsme zašli dál a dál... Probudila jsem se u sebe v pokojíčku a na břiše mě hřál on. Zvedla jsem hlavu a prohlížela si jeho tělo pokryté stovkami pih, které zlatavě zářily. Tvrdě spal. Popustila jsem uzdu fantazii a představovala si naši společnou budoucnost... Dům plný dětí a on a já šťastní a zamilovaní... Vzdala jsem to. Můj sen se rozplynul, když mi do ucha začal šeptat sladká vyznání lásky.
Bohužel mě tohle veliké tajemství začalo odcizovat od mých přátel.
Ve škole jsme si vyměňovali akorát zašifrované pohledy, občas při hodině utrousil nějakou dvojsmyslnou narážku tak, abych druhý a pravý smysl pochopila akorát já. Bral mě do divadel, kritizovali jsme spolu fotbal a jedly chipsy. Chodila jsem mu fandit na jeho fotbalové zápasy a jeho spoluhráči už mě brali jako součást týmu... Ve škole jsem se tak nějak držela, ale doma začínalo to pravé dusno. Vždyť jsem věčně byla někde pryč, nebo spala u "kámošky"...
Ať naši zuřili jak chtěli, společné noci s ním jsem se prostě nemohla vzdát. Jediné, co mi vadilo, bylo, že jsme se museli krýt. Nikdy jsme na místech, kde jsme mohli potkat někoho známého nebyli. Aniž bychom o tom někdy mluvili, obou nám bylo jasné, že to, co se děje mezi námi, musí zůstat přísně utajeno před světem. Oba jsme v tom byli až po uši, zamilovaní a vysmátí. To, co přišlo potom nikdo neočekával. A já nejméně.
Potom, co mezi nás přišlo naše dítě- Laura, bylo všechno jako ve špatném filmu. Musela jsem zahodit školu, přestěhovala jsem se k němu, jeho rodina se od něj tvrdě odřízla a ta moje... Zařídili mi předčasnou plnoletost a přestala jsem pro ně existovat. Náš vztah se uveřejnil před školou, musel dát výpověď. O jeho nevěrách jsem se vždycky nějak dozvěděla a na mateřství jsem připravená nebyla. Lauře byl měsíc a půl, když jsem ji odevzdala k adopci. Přes ty pomluvy a křivé pohledy jsem se vrátila domů a zpátky do školy. Jakmile vztah mezi jím a mnou přestal být nezávazný, přestal nás bavit. Ztratila jsem hrdost a pověst, ztratila jsem Tomáše, který mi to nemohl odpustit.
Jednou mě jedna holka pozvala na kafe, a tam se mě otevřeně zeptala: "Dobře, že jsi dítě obětovala ještě pochopím, ale proč jsi povolila, aby to došlo tak daleko?" Chvíli jsem přemýšlela, a pak prostě řekla: "Bylo to dobrodružství."

Příběh je smyšlený a žádná popisovaná událost se nikdy nestala, stejně jako nikdo nepřišel k úrazu nebo úhoně.
Charlotte

Podivínství

12. srpna 2012 v 17:44 | Charlotte Chocolate

Každý je vlastně podivín. V dnešním podivném světě je podivín člověk, který není podivín.

Přitom podivínství je vlastně moc fajn věc. A přece se člověk jako podivín nenarodí. Podivína z nás udělá naše okolí. Náš svět. Záleží jenom na člověku a na tom, jestli se za svoje podivínství stydí, nebo se k tomu (stejně jako já) veřejně hlásí a je na to hrdý. Někdy máte vedle sebe podivína, ani o tom nevíte a někdy je vedle vás očividný podivín a vy si myslíte, že je to blázen, a tím se dostávám k rozdílu mezi bláznem a podivínem. Někteří si myslí, že synonymum k podivínství je bláznovství. Není! Člověk, který trpí bláznovstvím je nemocný, kdežto podivín je jenom praštěný. Na podivínství není nic špatného, spíše naopak. Člověk sám sobě musí umět říct:"Jsem cvaklá/ej, ale kdo dnes není že?" Už v ůvodním článku (Charlotte Chcolate) se zmiňuji o tom, že svým způsobem jsem podivínka. Ono totiž k podivínství není žádná přesná definice a hranice mezi podivínstvím a bláznovstvím je vlastně úplně tenounká. Navíc ono takové: "Jsem do tebe blázen!" zní mnohem líp než: "Jsem do tebe podivín!" no ne? Už z vlastní zkušenosti vím, že podivín má v sobě něco jako "GPS" pro ostatní podivíny, proto se taky většinou podivínové drží spolu. Podivínové jsou často vystrkováni z kolektivu, ale jenom proto, že se ostatní bojí odlišit se. Jít s davem je totiž mnohem jednodušší, než být dočasně černou ovcí. Ale něco vám povím: Ty černé ovce to v životě dotáhnou nejdál! Co třeba Mozart? Nebo Picaso? Myslíte, že je vždycky měli rádi? A vidíte, kam to dotáhli?

Nebojte se v sobě odhalit podivína a naplno ho ukázat světu!

Vaše Charlotte Chocolate :)

Matematiku ne, genialita utekla.

5. srpna 2012 v 17:30 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Myslím, že genialita je velmi trefné téma na prázdninový týden, zvláště když právě o prázdninách naše mozky prožívají tzn. antiškolní a antimyslící léto.
V tuhle dobu samozřejně přemýšlím, ale hlavou mi nebrouzdají chemické prvky, nebo německá slovíčka, nýbrž opálení svalovci v písku a pestrobarevné koktejly u baru. Jisté i přes školní rok kritické předměty jsou o prázdninách odsouzeny na nulové využití, popřípadně na veliký úpad jejich znalosti.
Nedávno jsem zapáleně tvrdila, že dvakrát sedm je dvacet čtyři, předevčírem to bylo, že čtyřikrát patnáct je pětačtyřicet. Matematika není ani normálně moje hobby, ale o prázdninách opravdu dostává zabrat, aby se mi z hlavy nevykouřila úplně. Zkrátka, co se techniky a věcí, kde je nutná jiná logika než moje vlastní (která se skládá z rovnice, že jablka+hrušky=koktejl) týče, nejsem génius, ba bych jím ani nechtěla být. Oni takoví matematičtí géniové nejsou pro život nic moc použivatelní, a to vím, o čem mluvím. Jednoho takového znám osobně a díky svému nadhozu smažil palačinky na stropě, to jenom pro pořádek.

Genitalita je zamotaná. Ačkoli mi občas připomíná spíše teorii inteligence pudla, ve své podstatě je úplně jednoduchá a přímočará. Ten, kdo se vám zdá jako úplný pitomec je génius, vždyť se podívejte, jak dopadl Einstein. Géniem ale bývá většinou i člověk, který se řídí starým známým "vím, že nic nevím." Kolikrát já vím, že nic nevím a vyleze z toho ucházející povídka, která se ješě k tomu líbí mým náročným čtenářům (a to si piště, že někteří jsou doopravdy krutonároční)? Ve skutečnosti, jakmile se pero (nebo propiska, tužka, štětec,...) dotkne papíru, stávají se z nás, umělců a amatérských spisovatelů, géniové. V mém případě se k tomu peru přidává ještě pusa, protože to, co občas vypustím z úst by zasloužilo nejméně Nobelovu cenu za plácání všemožného na počkání. Nemyslím si, že jsem génius, ale vsadím se, že takový Shakespeare si taky jako génius nepřipadal, když psal svá dnes již k nezaplacení úžasná díla a přesně o tom to celé zřejmě bude...

Genialita není nic jiného, než naše vlastní zapálení a vášeň pro něco, co chceme poznat do úplných základů a být novým a nepostradatelným dílkem pro další rozvoj dané věci.

A opět zakončím myšlením: Myslím, že každý, kdo má jenom odvahu psát své názory na takto veřejné místo v dnešním věčně záporném světě, je génius a vážím si daru říct svůj názor naplno, protože postoj dnešního světa již umlčela nejednoho génia.


Charlotte :)

Trocha "šopování"...

3. srpna 2012 v 17:48 | Charlotte Chocolate

...Nikdy neuškodí!

Nakupování je zábava, nakupování je skvělý způsob odreagování a navíc při hodině nakupování spálíš až 120 kalorií, takže je to vlastně i druh sportu. Častokrát prostě naprosto spontánně vezmu nějaké své úspory a jedu je utratit do nejbližšího obchoďáku... A tím jsme u prvního druhu nakupování- spontánní. V angličtině bychom pro takovou akci použili "I will" a vyjádřili bychom tím tu již zmiňovanou spontánnost-když se člověk rozhodne a prostě to udělá.
Další druh nakupování- automatické-když vyjde časopis jdu a koupím so ho/ jsem na nákupu v sámošce, dostanu chuť na zmrzku, tak si jí koupím... Tohle nakupování je celkem nuda a řadí se mezi ně hlavně nákupy jídla, popřípadně nakupování oblečení s nervním členem rodiny (většinou pánského pohlaví), který má nejenom otrávený obličej, ale jeho otrávenost je natolik nakažlivá, že se přesune na samotného nakupujícího- vás.
Třetí druh nakupování a můj asi nejoblíběnější je nakupování plánované- vím, že už mi dochází make-up, takže si speciálně vyhradím danou částku, zvolím den a pak vyrazím za účelem, koupit si tu jednu danou věc.
Občas to dělám tak, že smíchám automatické nakupování s plánovaným i spontánním- jedu na nákup potravin pro domácnost, odloučím se od rodiny a zajdu si koupit to, co potřebuji a když ve výloze uvidím úžasné tričko, prostě jdu a koupím si ho.
Když jde o nakupování, většinou vyrážím s mamkou, protože mi na rovinu řekne, jak v tom vypadám a jestli si to můžu dovolit, nebo s nejlepšíma kamarádkama, se kterýma to vezmu přes "mekáč" nebo kino, dnům určeným k nakupování se říka tzv. shopping days a nejčastěji se hromadně vyhlašují po Vánocích, nebo při konci daného období, kdy nastavá to, co všechny ženy milují- SLEVY a VÝPRODEJE!!! A to pak nezáleží na tom, odkud jste, nakupování sloučí všechny typy žen v jednu chichotající se bandu a cílem je ulovit ten nejlepší kousek!
Mým snem bylo, je a bude nakupování ve světových metropolích, hlavně v New York City - na 5. Avenue! Zatím jsem ještě neměla možnost se do Ameriky vypravit, ale pevně věřím, že se můj sen jednou splní, stejně jako můj sen poznat Londýn, který se mi již vyplnil a musím říct, že nakupování v Londýně je naprosto skvělý! Vřele doporučuji film Sex ve městě, kde se to nakupováním a módními kousky přímo hemží. :)
S láskou Vaše, Charlotte Chocolate