Únor 2013

Nádherné bytosti

27. února 2013 v 10:00 | Charlotte Chocolate |  Recenze a všehochuť
Na Valentýna přilitěl do kin nový film plný napětí, tajemna a romantiky. Vypravila jsem se na něj a nyní přináším recenzi. Film Nádherné bytosti mě uchvátil, originalita příběhu, mistrovsky provedené triky a skvělé herecké výkony společně s historickou atmosférou našeho biografu dokázaly něco neuvěřitelného - zahřát člověka i v únorovém znovuzimění.


Jane Austenová prezidentkou!

26. února 2013 v 14:00 | Charlotte Chocolate |  Svět kolem Charlotte
Jednou jsme na schůzce Debatního klubu při našem gymnáziu cvičili argumentaci, a to na tématu blízkém - volbě prezidenta. My jsme se vykašlali na nějaké kandidáty a směle jsme si mohli navrhnout své hrdiny s tím, že musíme důstojnými argumenty obhájit, proč by měli stát v čele naší země. Jsem na svůj výtvor stále velmi pyšná, neboť pádné argumenty nevymyslel téměř nikdo ze všech přítomných. Takže drahá Jane, vítej na mém imaginárním Hradě!

Aby se neřeklo...

25. února 2013 v 5:00 | Charlotte Chocolate
Jo, Charlotte si zas založila novou rubriku, ale vlastně sama ani netuší, co od ní má čekat, natož aby to nějak vysvětlila vám, čtenářům...

Nicméně, aby se neřeklo, jak již napovídá název článku, půjde o rubriku, kam budu publikovat nezařaditelné... Věci, co mě zaujmou, nějaké moje experimenty (v rubrikách nejdete "dávné šuplíkárny", což je v podstatě zoufalý začátek mé psací kariéry a ani nevím, jestli to má někdo číst a "prázdninové skvětélkování", což je pro změnu moje stále neuzavřená rubrika mých prázdninových zážitků z roku 2012..), dále jestli třeba někdy něco vyfotím, no znáte to... Prostě taková "odpadní rubrika," kterou radši neotevírejte, pokud nejste vyloženě nadšenci všeho, co kdy vyprodukuju.. :)

To jenom na úvod, aby se neřeklo...



Charlotte :)

Lidé

24. února 2013 v 19:30 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne

Co je problémem 21. století?

Zdá se, že problémem dnešní doby je jeden velký nekonečný a začarovaný kruh. Lidé. Žijí na naší planetě, ale sami ji ničí - vraždí stvoření, která mají právo existovat stejně jako oni, kradou a vraždí to, co tu bylo už od nepaměti, aby to nahradili něčím svým a novým, protože čím více tam toho bude a čím více oni budou vlastnit, tím více se bude uspokojovat jejich touha po moci. Myslí si, že jim u nohou bude ležet celý svět, ale dělají to násilím. Nezkoušejí to po dobrém, nemají ohledy, myslí jen na další úspěch pro lidstvo, čímž ovšem odsoudí les, živočišný druh nebo i lidi, kteří jsou jiní, k záhubě. Chuť něco dokázat byla v nás už od pradávna, ale bezohlednost a sebestřednost v nás roste mnohem kratší dobu. Myslíme si, že děláme něco skvělého, že tím pomůžeme i ostatním, ale... i Hitler si myslel, že očišťuje národ. Chápete, kam mířím? Myslíme si, že víme, co je dobré pro naší planetu, ale ničíme ji. Nemyslíte, že ona sama ví, co potřebuje? Že nám dostatečně nedává najevo, že už nás má plné zuby?! Jako příklad uvádím zemětřesení, běsnění sopek, záplavy, tsunami a mohla bych pokračovat. Slepota nás všech brzy způsobí něco, čemu už potom násilí, ani uvědomění nepomůže... Největším problémem 21. století jsme my, lidé.

Mladí dnes nechtějí na medicínu, protože v té době už plánují být mrtví. Ztrácíme chuť žít, ztrácíme sny a ztrácíme víru. Řítíme se někam, aniž bychom pomysleli na to, co se životem, a pak je pozdě. Chceme všechno, ale bez snahy. První překážka nás odradí, donutí otočit. Utíkáme před sebou samými, necháme se ovládat, a to jenom proto, že myšlení bolí. Že chyby je lepší ignorovat a nechat se následky stáhnout ke dnu. Je lepší zaseknout se do virtuální nereality, v ní žít i zemřít, protože klikání a rozhodování o účesu, postavě, stravě, povolání, rodině, bydlišti, ... - to vše je přeci mnohem jednodušší, než se prát za vlastní život, ne? K čemu znát sebe, své tělo a své schopnosti, když je lepší nevynikat? K čemu mít vlastní názor a zajímat se o svět, když diktatura davu určuje dobré, zlé, oranžové?

Na druhou stranu nás mladé svět odsoudil na mnoha místech k záhubě. Kolik z nás už křivě označili za flákače? Za hlupáky? Staří a ti ostatní se na nás dívají skrz prsty, ale už nevidí, že jejich doba byla v lecčems jednodušší. Oni nemuseli řešit stále se zvyšující požadavky ve škole, rozpadlou rodinu, přátele... Nemuseli se rozhodovat, protože kolikrát neměli tyhle možnosti. Mezi naším a jejich světem je zeď neporozumění a nedorozumění, ale oboum stranám to vyhovuje. Jak dlouho ještě bude trvat, než se to zlepší? Která strana udělá první krok? Jedna je příliš hrdá a druhá zatvrzelá...

A tak, je vůbec nějaká naděje? Je šance, že nás naše doba, že se my sami nezničíme? Věřím, že ano.

Charlotte

Temný leden

19. února 2013 v 8:46 | Charlotte Chocolate |  Měsíce kolem Lottie
Uznávám, že psát hodnocení měsíce ledna v půlce února je podivné, ale čas je od roku 2013 mým nepřítelem, takže s tím nic moc nenadělám. Měsíc leden... Měsíc depek, kterej se fakt moc nevydařil! Všechno špatně, pokračujíc až do února a v únoru nanovo...

Vzpomínky na staré časy, staré koleje a existence v kolejích nových

17. února 2013 v 10:58 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Kdysi dávno jsem ráno vstala, zapla si telku a do pozdního dopoledne koukala na filmy. Okolo desáté vstal táta, sprdnul mě, že jsem nevytáhla rolety, pustil BBC a začal si zpívat nějakou strašnou lidovou, židovskou, latinskou nebo německou píseň, a to tak falešně, že se i morčeti ježily chlupy. Zpíval dost nahlas až do chvíle, kdy se mamka se strašným prskáním a ofinou vzhůru nohama nevyhrabala z postele. Pak se dělala vajíčka, vyslechla jsem, jak určitě mám v učebnici nějaký zajímavý příklad z matematiky a jak bych dneska mohla jít na kolo/plavat/na rotoped/na výšlap do místního lesa/...
Ano, takových bylo třináct a půl roku mého života. Všechno se točilo v jednom víru, kdy jsem měla pocit, že i kdybych si stoupla na hlavu a plivala oheň, bylo by to špatně. Období věčného buzerování, snažení a žádné chvály - ale pořád to byl můj život v pevných kolejích, ve kterých jsem se brzy naučila věčné výtky vypínat. Teď má můj život všechno, jenom ne pevné koleje...

Realita.

14. února 2013 v 10:25 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Tohle píšu až ostudně pozdě po uzávěrce článků na TT, ale opravdu to napsat chci, protože k mým předsevzetím patří, že na každé TT napíšu článek, to je vše. (Jenom abyste se nedivili, že tenhle týden budou ty témata dvě.)

Realita... Co je sen a co už ne? Kdy se probudím s úlevou, že šlo jenom o nějakého bubáka, kterého vyprodukovalo moje podvědomí, a kdy už jde o skutečnost? A co vlastně dělí sen od reality? Kde se nachází hranice, co je možné a co už není? Co pro naše dobro zůstává snem a co se děje tady, teď..?

Jakub Schikaneder ve Valdštejnské jízdárně

13. února 2013 v 10:59 | Charlotte Chocolate |  Recenze a všehochuť
Ve Valdštejnské jízdárně v Praze byla pod záštitou NG v Praze výstava originálního a pozoruhodného malíře dávnějších dob, Jakuba Schikanedera. Pro velký ohlas a návštěvnost veřejnosti byla tato výstava prodloužena až do ledna, tudíž trvala přibližně třičtvrtě roku, což je na téměř spící dílo velký úspěch! V ohromných prostorách jízdárny člověku došlo, že dílo J. Schikanedera je všechno, jenom ne spící.

Blog má narozeniny!

6. února 2013 v 6:35 | Charlotte Chocolate |  Svět kolem Charlotte

Tramtadadadadadadáááááá!

Milý čtenáři, už je to tu! Před pár dny tomu byl rok, co jsem na svém blogu publikovala první (uvítací) článek!
Budu k vám zcela upřímná - nemám chuť vypisovat všechny příhody spojené s tímhle blogem, takže to řeknu(napíšu) ve zkratce.

Po založení si blog získal mnoho přátel a pravidelných čtenářů (žejo, mami), dále následovalo období, kdy byl blog velmi hojně navštěvován, a to bylo až do doby, než se mi o prázdninách zasekly statistiky, takže teď už o čtenářích nějaký půlrok nemám vůbec představu, nicméně věřím, že návštěvnost je stále velmi pestrá.

Díky už tolikrát zmiňovaným lidem přišlo období, kdy bylo nejjednodušší to vzdát.
Stačilo by párkrát kliknout a ... mohla bych začít úplně od znova. Za všechny ty průšvihy, které jsem si svou naivitou a vírou v to dobré v lidech způsobila jsem byla dost potrestána - a dost jsem se poučila. Ano, takže i nějakou tu lekci mi tenhle blog dal. Pochopila jsem, že svoboda publikování a konsekvence za upřímnost jsou občas tak tvrdé, tak nefér a tak zmanipulované, že je občas doopravdy lepší držet pusu a krok, jenomže to bych to nebyla já, takže když už jsem byla po druhé na koberečku ve škole, která podotýkám nemá s tím, co anonymně napíšu (a zvlášť když je to pravda) vůbec právo cokoliv dělat, opravdu mi všechna ta fraška stylu "bububu, to nesmíš!" přišla vtipná.

Ano, tenhle blog mě provázel mými katastrofami a během onoho roku se stal mým osobním zrcadlem, bez kterého už si to dneska nedokážu představit. Blog zachycuje moje já do všech detailů, je něco jako moje ..... internetová zpovědnice - samozřejmě s tím, že už si se svými zkušenostmi dávám sakra pozor, co napíšu.

Jedním z mých nejlepších úspěchů, krom vyhraných vnitřních bojů, bylo vyhlášení mé povídky/pohádky Alenka na Měsíci za jeden z nejlepších článků na TT (téma týdne), což byl pro mě úspěch přímo kapitální, a co mě znovu nakoplo na plné obrátky.

Závěrem nutno dodat, že celý tenhle virtuální svět by se nikdy nemohl uskutečnít nebýt lidí, co ve mě věří a ví, že to jednou dokážu. Právě pro vás jsem to nevzdala a doufám, že vás nezklamu! S blogem se stal jeden z mých mnoha snů skutečností, ze které se pak možná jednou vyklube ta nejkrásnější realita. Nemůžu říct, že jsem se za ten rok nezměnila, protože změnila a společně se mnou i moje psaní a náhled na svět, na život. Nicméně i kdybych psala špatně, jakože se to snad neděje, blog je věc, která mi dělá radost a která se za 365 dní stala mojí nedílnou součástí, která mě činí šťastnou. Nevzdám se!

Všechno nejlepší!


S láskou, Charlotte Chocolate
(zakladatelka a majitelka a adminka blogu)

Náš medvěd Flóra

3. února 2013 v 19:19 | Charlotte Chocolate
V maminčine ložnici s bílými zdmi, velkým oknem a ohromnou postelí leží krom mnoha starých pokladů, květin všech druhů a fotek společně s knihami od A až po Z sestřiny klávesy, velká skříň a cestovní zavazadla, která se nám jinam nevejdou. A právě tam, na ohromném modrém křehce vypadajícím kufru, odřeném od hrubého zacházení na letišti, sedí nepostradatelná součást našeho domova, které si téměř nikdo na první, ani na druhý pohled nevšimne...