Kamarádka deprese

10. března 2013 v 20:30 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Hm. Přemýšlím, jestli mám o depresi doopravdy napsat, jak moc mě poslední dobou pronásleduje, nebo se s tím poperu stylem "ta hrozná věc, která napadá svět".

Začíná mi další den, je pošmourno, ale v žaludku mám zatím neutrální pocit očekávání. Přijde to hned, jakmile spatřím tváře svých spolužáků, kteří se vrátili z lyžáku, na který jsem je (díkybohu) nedoprovázela - ten podivný vykřičník, který mi bliká přímo před očima. Už tehdy mi dojde, že něco je špatně.
To, co následuje mě opět utvrdí v tom, že ani nemusím čekat na smrt - moje třída mi naprosto dokonale vynahradí peklo. Ulitmátum od vedení školy, zrada nejlepších přátel, osamělost a zjištění, že jsem doopravdy měla všechno, ale teď nemám nic...

Cestou domů už je zase se mnou - věrná přítelkyně Depka. To, že už jse zase u mě poznám lehce - v žaludku mě začně tlačit a cítím, jak mi až do morku kostí proniká temnota a s ní výčitky, otázky, obviňování. Zabalí mě a nutí mě přemýšlet o životě, o tom, co nemám, o tom, jaká nejsem. Mává mi před očima vzpomínkami, okamžiky, kdy mi bylo dobře a přidává kyselý výsměch.
Snažím se ji zahnat spánkem, ale nejde to. Je v mých snech, je tam i ráno, když si čistím zuby. Je tam, když slýchám hnusný urážky od nejlepšího kamaráda a spolužáků a je tam stále, když se snažím ignorovat hnusný posměšky. Doutná a pomalu mě potápí dolů, dolů.

Čokoláda mi nechutná, lepí se v puse a to černo už mi zatemňuje i oči - ve vlnách přichází vysvobození, kdy se zuby nehty musím přmáhat, abych neupadla do bezvědomí. Pořád to jde dokola, snášet jejich narážky, poznámky, zlo. A ona? Zůstává se mnou, hldá a hryže. Pomalu se dostává k myšlenkám, který jsem už tehdy v září uzamkla. Je tolik silná (nebo já slabá?), že je otevírá... Ptá se mě, kříčí a směje se mi jedovatým úšklebkem, ve kterém cítím všechny ty výšměšné pohledy ze školy, je takovým tím tichým hláskem, ale momentálně přehlušuje všechny ostatní.

Kde beru tu sílu procházet kolem nich a mít hlavu vzhůru? Kde je to naleziště štítu ignorace?! Její největší nepřítel - naděje. Myslela jsem, že už ve mně není, ale chyba - dohořívá. Naděje v podobě pochopení, světla, hudby a času s lidmi, kteří mě nenechali spadnout od doby, co jsem je potkala na místě, kam Depka nemůže - paradoxne hned vedle školy...

Dokud jsou tu tihle dva, nikdo z těch všech mi nemůže ublížit. Můžou se smát, říkat ty odporný lži, ale s nima mám naději a mám něco, co všem těm ostatním chybí - sílu a víru v sebe samu. Asi to bude ještě dlouho trvat, ale jednou se od Ocáska naučím "tolik to neřešit" a jakmile najdu dost síly, budu o sobě zase schopná říct, že jsem šťastná. Prozatím začnu s tím, že s nima mi je dobře...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama