Mořská

22. března 2013 v 15:00 | Charlotte Chocolate |  Povídky
Tuhle povídku jsem začala psát na konci práznin (letních prázdnin) pro mojí kamarádku Mišku, která nikdy nebyla u moře. Pozdě ale přece - zde je konečně ta nejlepší verze. Užij si jí, Míšo!


Potom, co z klimatizovaného letadla vstoupila Míša do horké exotické noci, zastavila se na schodech a zhluboka se nadechla. Vzduch byl suchý a horký. Posbírala všechna svoje zavazadla, málem se nechala přejet naštvaným řidičem, když hledala cestu ke svému autobusu. Jakmile se usadila v autobuse těžce smrdícím po doutnících, začala se jí klížit víčka. Let a teplotní změny společně s nervy na letišti vzaly za své a Míšu probudilo, až když řidič na celý autobus zahulákal její jméno a okázale jí ukázal, že má vystoupit u svého hotelu.

Byla tma, tu a tam se šourali podnapilí opálení lidé a vesele mluvili všemožnými jazyky, hulákali přes sebe a potáceli se po silnici. Míša s povzdechem vzala své kufry a po krátké a vyprahlé příjezdové cestě pomalu vykročila na hotelovou recepci.

"Uf!" Pomyslela si, když se konečně svalila do bílé postele. Její pokojík byl malý, ale bylo v něm vše, co potřebovala - malá koupelna se splachovacím záchodem, bílá postel, úplně malinkatý balkónek, velká police a otlučená skříň. Místo na polici okamžitě Míša zamluvila pro velkou hromadu svých knih a psacích a kreslících potřeb. Ještě si nachystala opalovací krémy, plavky a lehké letní šaty, a pak se pokusila usnout.
Spánek nepřicházel tak rychle, jak chtěla. I když nechala okno na balkón úplně otevřené a jenom přetáhla závěs, rušilo jí věčné cvrkání cikád, doznívající hudba z barů a hlasitý smích rekreantů. I v noci tu bylo úmorné vedro. Míša se na posteli pořád převalovala, ale nakonec upadla do hlubokého spánku.

Ráno ji probudil svěží vítr, který profoukával pokojem. Závěs v otevřeném okně se mihotal a skrz něj už dorážey paprsky. Bylo ještě docela brzy, a tak si Míša pečlivě vybalila, pročetla si instrukce i informace o oblasti, kde bydlí. Nakonec vzala malou mapku, do kabely dala svou oblíbenou knížku, natřela se krémem a plná očekávání se vydala na snídani.
Ve vzdušné jídelně bylo snad všechno jídlo od ovoce až po nejrůznější chleby a pečivo. Míša si dala několi kusů šťavnatého melounu, silnou kávu a výborný sýr. U kávy prostudovala mapku a do paměti si vštípila cestu od hotelu k moři, všechny zkratky i zákoutí. Nakonec už to nemohla vydržet, a tak se vydala k moři.

Bylo krátce po deváté, ale sluníčko už nemilosrdně pražilo. Vítr rozjeřeně foukal a čím déle Míša šla, tím slanější měla rty.
Když se před Míšou objevil pohled na malou zátoku, kterou chránily mohutné vápencové skály, zatajila dech. Před ní se až do dáli rozpínalo v celé své modré kráse majestátní a nádherné moře. Letmá vlnka si jemně narazila na pláž, smetla nějaký ten dětský hrad a zase se vrátila do mořského nekonečna. A úplně vzdadu to vypadalo, že se tmavá hladina moře spojuje s blankytným nebem. Byl to uchvacující pohled. Moře hrálo všemi odstíny od tyrkysové, po skoro zelenou a fialovou. Neskutečné.
Vítr jí šlehal do tváře, jak běžela dolů, aby konečně pocítila mořskou vodu na vlastní kůži. Odložila si věci na léhátku, zula si boty a překvapilo ji, jak moc písek pálí. Drobna zrníčka se jí roztančila na nohách a rozutekla se po jejích věcech. Míša odložila šaty i sluneční brýle a vykročila směrem k obzoru.
Zastavila se na mokrém písku a nechala chladnou a jemnou vodu, aby jí omyla nohy. Potom krásnou šipkou skočila do moře. Voda byla chladivá a příjemná. Lehké vlnky ji úžasně nadnášely. Voda byla čistá a dno bylo pokryté drobnými mušličkami. Tu a tam se mihla nějaká rybička. Sůl štípala Míšu v nose a krku, ale jinak byla spokojená. Žádný bazén se tomuhle pocitu nevyrovná. Cítila se jako součást téhle nekonečné modré - jako jedna malinká částečka, bez které by to nemohlo existovat.

Míša strávila v moři hodiny a hodiny. Plavala a zkoumala okolí, zapamatovávala si, jaké je být v objetí mořské vlny. V duch si úžasný pohled na skály a třpytivou vodu kreslila. Byla tak šťastná! Ve vodě se cítila volně jako nikdy předtím a pobyt pro ni byl najednou příliš krátký. Když se loučila s obzorem bylo jí jasné, že tu není naposledy.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 wolf wolf | 22. března 2013 v 15:54 | Reagovat

Aničko vyzarazila jsi mi dech !!četla sem to jako bych u toho moře doopravdy byla. a uplně se mi oči zalily slzami protože to je povídka ale napsaná fakt krásně .škoda že to co vni je napsané sem bohuzel neprozila.a děkuju moc ;-)

2 charlottechocolate charlottechocolate | E-mail | Web | 22. března 2013 v 19:46 | Reagovat

[1]: Nemáš zač! Jsem tak ráda, že se líbí! ;-)

3 Andy Andy | Web | 23. března 2013 v 20:31 | Reagovat

Krásná :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama