Leden 2014

Vzhůru ke hvězdám, a pak bezhlavě skočit do tmy.

26. ledna 2014 v 19:00 | Charlotte Chocolate |  Téma týdne
Vždycky jsem byla člověk, který v lásku věřil. Přečetla jsem o ní tolik knih, viděla jsem tolik filmů. Zpívá se o ní v každé druhé písničce. Mysela jsem si, že vím, jak to vypadá. Správná láska. Opravdu někoho milovat.
Ale víte co? Nikdy se nepřestanu učit. Učit se o lásce, o tom, jaké to je být s tím druhým.
Možná je to tím, že každy stav, kdy jsem šťastná, protože můj život skřížil někdo nový a zajímavý, přisuzuju zamilovanosti. Možná je to proto, že tak strašně potřebuju někomu dávat tu lásku, co ve mně bublá. Já nevím.

Ale fascinuje mě, jak je to pokaždý jinak. Tím, že jsme každý jiný, projevujeme lásku jinak. Někdo píše tomu druhému básničky. Někdo mu posílá květiny. Někdo nosí čokoládu. Někdo sdílí svoje city pomocí hudby...

Je to tak různé, tak rozmanité, a přeci jsme se naučili nevážit si toho. Chtít stále víc a víc a zapomínat na to, že i my musíme to vztahu něco přinést. Že je to o nás dvou.

Ale to nevidíme?
Nevidíme, že jakmile jsme s tím člověkem, okolí neexistuje? Podělíme se s ním o vaše starosti a on si je vyslechne, aniž by cokoli namítal? Rozložíme naše problémy a najednou nám je lépe, najdnou letíme vzhůru. Jako raketa. Máme pocit, že všechno kolem je tak malicherný, takový... zbytečný. Víme totiž, že důležitý je být s tím druhým.
Proč nevidíme, že ten druhý nás pomalu táhne ke hvězdám, že nás osvobozuje? Nevidíme, že probouzí naše srdce, že nás učí zase věřit světu, i když už jsme byli tolikrát zklamaní?
A proč tedy utíkáme, když má problémy ten druhý? Když se on pomalu snáší k zemi a potřebuje se podělit o své starosti? Utíkáme, protože se bojíme? Protože máme strach, že nás stáhne s sebou?
Ne.
Měli bychom jít s ním. Držet ho za ruku a znovu společnými silami vystoupat vzhůru, až úplně k mrakům. A potom se pevně chytit a skočit dolů, mezi starosti a problémy a průšvihy a komplikace...
Protože to je láska.
Zůstat, porvat se. Protože společně... i když přijdete o všechno, budete mít ještě jeden druhého.

If we have nothing,
we've got us - zpívá skupina One Republic. A má pravdu.

Protože nejbohatší a nejšťastnější jsme, když víme, že se můžeme opřít o toho druhého.

Charlotte



Co zbylo

24. ledna 2014 v 15:00 | Charlotte Chocolate |  Básničky

Jsi pryč
a já uvězněná
ve vzpomínkách.

Jsi pryč
a ta tíseň mě
zžírá
pálí.

Křičím

20. ledna 2014 v 8:00 | Charlotte Chocolate |  Básničky
Už strašně dlouho tu nějaká nebyla. Tohle jsem psala už docela dávno, ale až teď jsem si vzpomněla...

Křičím,
ale slova mi z úst
krade vítr.
Křičím a ty
stojíš dál
zády.

Noc nad námi

18. ledna 2014 v 19:05 | Charlotte Chocolate |  Básničky
Žijem,
pláčem,
milujem a
trháme se smíchy.

Ruku v ruce
ignorujem
pravidla a autority,
díváme se na hvězdy,
ty malý tečky
na tmavým poli.

Třeštění

16. ledna 2014 v 21:24 | Charlotte Chocolate |  Svět kolem Charlotte
Já vím, já vím, že už jsem sem nic nenapsala celý věky. Je pololetí a učitelé blázní, šílí a všichni s nima. Ta atmosféra mě trochu děsí, trochu dusí.
Mrzí mě, že nepíšu víc, protože mi to chybí, ale je to stejné, jako s psaním básniček. Prostě nemůžu. Nezbývá mi síla, protože ji skoro všechnu vkládám do tý hlouposti, která se říká vysvědčení a tak jako tak bude letos hrozivý...A když už mi zbyde, tak přemýšlím.
Poslední dobou hodně přemýšlím nad lidma, který už jsem celý věky neviděla. A přemýšlím, jak snadno lidé přichází a odchází. Oni prostě jdou a některým je fakt jedno, jakou za sebou nechávají paseku... Jsou jako atomy v té filosofické teorii a fatalismu - podle nich mají všichni určenou dráhu a není možné se z ní vychýlit... Ale vážně to tak je?
Protože já mám pocit, že se vychyluju docela často, jen abych všem vycházela vstříc, jen abych nikomu neublížila.
Bože.

Lednová šeď

4. ledna 2014 v 21:40 | Charlotte Chocolate |  Svět kolem Charlotte
Sedíte před oknem, pozorujete šedivý nebe s šedivejma mrakama, šedivou trávu a šedivý obličeje lidí procházejících kolem.
Sedíte před oknem a říkáte si, proč jste si dovolili doufat a cítit všechny ty krásné věci.
Říkáte si, pro ještě včera byl svět tak plný barev, i když byl leden. Dneska je přeci všechno šedivé, ospalé.

Kouknete se do zrcadla a vidíte cizince. Prázdnou schránku, jejíž tvář nabírá odstíny popelavé šedi.
Ještě včera jste téměř bytostně vnímali, jak ve vás pulzuje život, teď necítíte... nic.

Ta prázdnota je až zarážející. Kdybyste měli dost síly, asi by se vám chtělo křičet, ale proč vlastně? Nejraději byste jen tak leželi, koukali z okna a celý den se vznášeli někde ve stavu před usnutím.

Šedivá clona zahalila všechno a všechny tak, že i černá smrt se zdá být lepším východiskem, než tahle nicotná prázdnota, která se vám vpíjí do srdce a pomalu vás ničí.
(Ne, nebojte. Nemám v plánu si jít stoupnout na parapet do desátýho patra, je totiž dost možný, že by mě ani neunesl..)

Jste jako roboti - automaticky žvýkáte, automaticky mluvíte, automaticky se po ránu usmějete na mámu. Poslední zbytky čehosi zářivého na ni ale křičí, ať vás dostane ven, než bude úplně pozdě.

Otázkou už zůstává jen... jak dobří jste v nošení masek?

Ch.

Vypečený den

2. ledna 2014 v 14:00 | Charlotte Chocolate
Možná už se vám také stalo, že jste se ráno probudili a při protahování se do hlavy o pelest praštili tak, že se vám zablesklo před očima. Mátožně jste se vyhrabali z postele do nového dne, který vás hned po snídani připravil o dech, když jste v dešti dobíhali autobus do školy. Jistě, že vám ujel a ještě jste vypadali jako vodníci.